Článek
Ve všech válkách až do jomkipurské v roce 1973 dosáhl Izrael nad Araby drtivého vítězství. Od té doby proto nepřátelé židovského státu každý jiný výsledek označují za své vítězství. Patrné to bylo v roce 2006 v letní válce s Hizballáhem, kdy dvojměsíční konflikt označil vůdce tohoto libanonského radikální hnutí Hasan Nasralláh za svou výhru. A body – jak vojenské, tak politické – si připsalo v posledním konfliktu i palestinské hnutí Hamás.
Střet ukázal, že Hamás je mnohem lépe vyzbrojen a je už raketami schopen zasáhnout celé území Izraele, nejen města ve vzdálenosti deseti až patnácti kilometrů. Jednu střelu vypálil až k Ejlatu na jihu země. Navíc se mu dařilo tu a tam překonat protiraketový štít Železná kopule, když vypaloval v salvách naráz takové množství raket, že jej přehltil. Druhá věc je samozřejmě přesnost, či spíše nepřesnost těchto útoků. Ale Hamásu se podařilo vyvolat strach před útoky, a to nejen ve městech na jihu, což se počítá. To neznamená, že by Železná kopula nefungovala, nebýt jí, byl by počet obětí na izraelské straně mnohem větší, ale je vysilující žít ve strachu z neustálého ostřelování a být stále připraven zaběhnout do nejbližšího krytu.
Začalo platit příměří mezi Izraelem a Hamásem. Lidé v Gaze slavili v ulicích
Především však Hamás ukázal, že je s ním potřeba počítat. Že je stále významnou silou, kterou nejde obejít. To mu získá další prostředky od odpůrců Izraele jak od Íránu, tak od Turecka. Hlavně ale připomněl Arabům, že palestinská otázka stále není vyřešená, že jejich bratři, na které obvyklou kašlou, stále ještě usilují o svobodu. To ohrožuje další rozšiřování abrahámovských dohod, v jejichž rámci se loni normalizovaly vztahy mezi Izraelem a Emiráty a následně Bahrajnem. U ledu – přinejmenším načas – skončí podobná dohoda se Saúdskou Arábií, což kromě Íránu potěší i Turecko.
Hamás se může chlubit i tím, že je dnes už tak silný, že je schopen pálit rakety deset dní, i když v posledních dnech s několikahodinovými přestávkami, a že se neuskutečnila ani pozemní operace. To je ovšem stejně tak vítězstvím Izraele, protože ta by přinesla další oběti a ještě by zhoršila image židovského státu. Navíc se ukázalo, že jeho letectvo je schopné likvidovat velmi přesně vybrané cíle včetně sítě tunelů. Nepočítalo jen s tím, že zničení tunelů povede ke zřícení přilehlých domů.
Izrael, který konflikt přestál bez větších ztrát, může také těžit z vedlejšího efektu, kdy byly kvůli bojům odložené palestinské volby. V těch by prohrál Fatah a radikálové z Hamásu by mohli rozšířit svou moc na okupovaný Západní břeh Jordánu.
Největším problémem pro Izrael je to, že tentokrát nešlo jen o střet mezi ním a bojovníky Hamásu a Islámského džihádu v Gaze. Ostřelování předcházely nepokoje v Izraeli. Násilné protesty se odehrávaly v Jeruzalémě a v bojiště se změnil i Lod. Izrael tak musí řešit nejen hrozby zvenčí, ale s ní spojené vnitřní. A Hamás útok šikovně načasoval na dobu protestů, kdy Izraelem dál zmítá vnitropolitická krize, kdy se opět nedaří sestavit vládu a kdy nová americká administrativa dala najevo, že pozmění politiku na Blízkém východě.
Hlavním problémem však je, že se nenabízí žádné snadné řešení. Případné vyhlášení palestinského státu komplikují židovské osady vybudované na okupovaných územích a nezdá se, že by Palestinci souhlasili s ideou, že se těchto lokalit vzdají. Izrael se z nich může stáhnout stěží, protože v nich žije tolik lidí, že by ho to rozložilo. A ani jedna strana se nemíní vzdát Východního Jeruzaléma. Poslední konflikt ukázal, že Netanjuhuovy a Trumpovy plány narazily na své limity.