Článek
Propuštění každého rukojmího je možné jen uvítat, 477 dní v zajetí je nepředstavitelných. Proto Izrael přijal i propuštění čtyř příslušnic armády, byť se napřed měli dostat na svobodu civilisté. Změna pořadí však vyvolává i nepříjemné otázky, proč k ní Hamás přistoupil. To, že nebyli nejdříve vyměněni civilisté, vyvolává bolestivou pochybnost, jestli jsou vůbec ještě naživu.
Propuštění čtyř vojaček ukazuje, že Hamás chce ve výměnách pokračovat a nepřeje si obnovení vojenských akcí. Už si uvědomuje, jak tvrdě Izrael postupuje. Pokud však jsou už všichni civilisté po smrti, těžko počítat, že by Izrael nepřistoupil k odvetě.
Pokud zemřeli, jen by to potvrdilo, že vůdcům Hamásu a dalších teroristických skupin v Pásmu Gazy na utrpení a lidských životech nezáleží. Krutost je jim vlastní. A nejen vůči Židům. Podobně bezohlední jsou i k vlastním lidem. Používají je jako lidské štíty. Svoje velitelská stanoviště, odpalovací zařízení raket nebo sklady a továrny na zbraně mají u škol, nemocnic a obytných domů, pod nimi, či dokonce přímo v nich.
Rukojmí jsou pro ně jen trumf při licitaci, z jejich držení se snaží vytřískat co nejvíc. Za propuštění jednoho civilisty musí Izrael propustit 30 Palestinců včetně teroristů a vrahů. V případě příslušníků Izraelských obranných sil je ten poměr dokonce 50:1. I Rusko a Ukrajina si vyměňují zajatce víceméně v poměru jedna ku jedné
Pro Hamás a spol. představují rukojmí zlatý důl, přesto se o ně nejsou ani schopni řádně postarat. Drží je v otřesných podmínkách bez potřebné zdravotní péče. Nepouštějí k nim ani představitele Červeného kříže, byť to humanitární právo nařizuje. Hamásu jsou však zákony jedno. Samozvaní obhájci Palestinců se válečnými zločiny ohánějí, jež když chtějí pranýřovat židovský stát. Samotný Hamás si z jejich páchání těžkou hlavu nedělá.
Dokonce nemíní alespoň na oko ukazovat vlídnější tvář, jako když Jásir Arafat vystoupil v OSN a říkal, že přichází s olivovou ratolestí. Chtěl tím získat politické uznání, ne se zříci terorismu. Hamás přitom utrpěl velké porážky, přišel o tisíce bojovníků i o několik svých vůdců a jeho podporovatelé oslabili. Libanonský Hizballáh i Írán na podporu Hamásu tvrdě doplatily. Hizballáh také přišel o své vedení a zbraně a Írán o rakety a továrny na jejich výrobu, přičemž se ukázalo, že jeho zbraně nejsou zdaleka tak nebezpečné, jak se zdálo.
Hamás však dál ukazuje jen barbarskou brutalitu, jen méně spektakulární, než byla ta, se kterou se prezentoval Islámský stát. Ale stejně nemilosrdnou a krutou.
Izrael má pravdu, že Hamás už nesmí hrát žádnou roli v Pásmu Gazy. Jeho existence je přetrvávající hrozbou. Zůstává stále stejně nenávistný.