Článek
Fialovo vyjádření z České televize „čtyři roky nestačily, potřebuji osm, let pak budeme mít platy jako v Německu“ je ryzí populismus. Jinak se označit nedá. Přesně toto hodnocení by použili příznivci ODS / Spolu, kdyby něco takového řekl Andrej Babiš nebo Tomio Okamura. A měli by pravdu. Zlomyslně by se dalo napsat, že kromě „fialového hnusu“ (což bylo údajně označení nepříliš chutného šumivého nápoje z prášku dodávaného po válce v rámci humanitární pomoci OSN UNRRA – pozn. aut.) a „Fialovy“ drahoty tu budeme mít i „fialový“ populismus. Zatímco u té drahoty je to trochu sporné, čí je, už to byla Babišova drahota, tak tento populismus je skutečně Fialův.
Ukazuje situaci vládní koalice, jejíž popularita ne a ne vzrůst a kterou podle průzkumů smete ANO rozdílem třídy.
Na podobné nekonkrétní sliby těžko kdo skočí. Když ekonom Valtr Komárek sliboval po listopadu 1989, že za deset let bude marka za dvě koruny, tak to lze přičítat porevoluční euforii. Pro ty mladší, západoněmecká marka, kterou se platilo ve Spolkové republice, byla ještě v půlce devadesátých let pořád za nějakých 18 korun. Od té doby koruna posílila, ale euro pořád není za čtyři koruny. Ani Rakousko jsme za deset let nedohnali.
Někdejší předseda ODS Václav Klaus sice přímo nesliboval, ale v roce 1996 očekával, že v roce 2000 bude mzda dvojnásobná. ODS sice v roce 1996 volby vyhrála, druhá skončila o dva roky později, ale to už vládu nebyla schopna sestavit a uzavřela opoziční smlouvu se Zemanovou ČSSD.
Současné pravicové koalici přitom přineslo volební vítězství to, že mluvila realisticky a nic nenatírala na růžovo. Ukazovala na problémy ekonomiky a na riziko zadlužování, tedy že si dnes žijeme dobře na úkor budoucnosti.
Nyní se alo vsadilo na kartu, se kterou licituje opozice. Marketéři ANO si mohou mnout ruce. ANO teď může říkat – máme pravdu, když upozorňujeme, že se nám nežije dobře. Přiznává to i současný premiér, když nám slibuje zdvojnásobení platů za pět let. A může ho tepat, že je nerealistický populista, protože takový růst platů ve fungující ekonomice není možný. A nepřejme si mít za pět let nominálně dvojnásobné platy, to by znamenalo, že jsme se vydali cestou zimbabwské hyperinflace.
Fiala by nám neměl nasazovat růžové brýle, což mu stejně nejde, ale naopak po kalouskovsku říkat, jaký je skutečný stav věcí a proč. Neměl by zapomínat, že u nás od dob komunistů nikdo nevěří na zářné zítřky, jako když Nikita Chruščov na přelomu padesátých a šedesátých let říkal, že „ještě naše generace bude žít za komunismu“. Pořád jsme doháněli a předháněli západní země a ty nám stále utíkaly jako pověstná želva před Achillem. Sám si pamatuju učebnici českého jazyka, kde byl ke gramatické analýze použit článek, jak v sedmdesátých letech bude dostatek bytů. Nebyl a více než stavba souvětí nás zaujal obsah.
Premiér by si měl uvědomit, že slibem sice neurazíš, ale pokud je nerealistický – a tento je vysloveně přestřelený, protože tohle skutečně splnit nejde –, tak podkopává důvěru voličů. Mohl by se tak dostat do situace komunistů, kterým na konci osmdesátých let nevěřil vůbec nikdo v ničem – ani ve věcech, v nichž měli pravdu – a jejichž generální tajemník si kvůli tomu připadal jako kůl v plotě.
