KOMENTÁŘ: Facka Washingtonu – Alex Švamberk

Sama dohoda není až tak přelomová, protože Íránci a Saúdové o obnovení vztahů jednali už dva roky. I když se Rijád proti Teheránu vymezuje od islámské revoluce z konce sedmdesátých let, která přivedla v Íránu k moci režim ajatolláhů, diplomatické vztahy tito náboženští protivníci přerušili až v roce 2016, když Saúdové popravili významného šíitského klerika Nimra an-Nimra. To už probíhala válka v Jemenu, ve které se obě země angažují.

Dohoda nemění uspořádání na Blízkém východě, z velkých rivalů se nestávají přátelé na život. Těžko si lze představit, že by Írán přestal podporovat libanonský Hizballáh, ukončil své angažmá v Sýrii a ponechal jejich osudu šíitské Húsie v Jemenu. Dává však naději, že se napětí přece jen sníží. Těžko si představit, že by v kmenově a nábožensky rozděleném Jemenu náhle zavládl klid a mír, ale už by se nemusely opakovat útoky drony a raketami na saúdskoarabskou rafinerii firmy Saudi Aramco, za kterými stál Teherán, nebo na tankery v Perském zálivu.

Nepříjemná je dohoda hlavně pro Izrael, pro který představuje Írán s jadernými ambicemi největší hrozbu a opakovaně hrozil zničením židovského státu. Izrael v posledních letech sázel na spolupráci se sunnitskými režimy, které taky viděly v Teheránu hlavního nepřítele. To se ale mění.

Dohoda je však především políčkem pro Spojené státy, které by se měly probudit, protože ve světě ztrácejí pozice. Nejenže nedokážou podobnou dohodu zprostředkovat, což je celkem pochopitelné, když zaujímají tvrdě protiíránské postoje, ale uvolňují prostor pro Číňany, kteří potřebují v oblasti klid, protože potřebují ropu, a jak vidno, dokážou pro to dost udělat.

Rijád potvrdil, že chce provádět nezávislejší politiku, bohatý je na to dost. Jedním z důvodů je však také nejednoznačný postoj Washingtonu vůči Saúdské Arábii. Na jednu stranu jsou pro něj Saúdové velkým spojencem, ale po nástupu Joea Bidena ministr zahraničí Anthony Blinken naznačoval, že se celá blízkovýchodní politika změní a obnoví se jaderná dohoda s Íránem. Saúdy kritizoval kvůli válce v Jemenu a brutální vraždě Džamála Chášukdžího. Ne že by si to nezasloužili, válku v Jemenu vedou bez jakýchkoli skrupulí, jak bývá v oblasti zvykem, a nepříjemní novináři se běžně nelikvidují na konzulátech, což nelze pominout, ovšem základ spojenectví musí být jasný. Jinak se otevírá prostor reál politice Pekingu, který nemusí hájit žádné demokratické ideály, nemluví o lidských právech a využívá své ekonomické síly.

Saúdové taky po podpisu zdůrazňovali, že Čína je jejich největším obchodním partnerem. Čína však není jen ekonomická mocnost, která si potřebuje zajistit přísun ropy z Blízkého východu, má geopolitické ambice. Už jí nejde jen o zajištění jejího okolí, kvůli němuž buduje základny v Jihočínském moři, a o Tchaj-wan. Má globální zájmy, prosazuje se v Africe i v Pacifiku a nově se stává významným hráčem na Blízkém východě. Nebude náhodou, že po dohodě o obnovení diplomatických styků Írán propustil na dvacet tisíc zadržených během protestů po smrti Mahsi Amíníové. Vše se odehrálo v době, kdy čínský parlament podle očekávání zvolil Si Ťin-pchinga potřetí prezidentem. Si pak v projevu zdůrazňoval význam armády a mluvil o potřebě železné dlouhé zdi, jakési moderní obdoby starověké Velké čínské zdi. Tato zeď rozhodně nemá být jen pomyslná.

Washington se musí probrat.