Článek
Při raziích bylo zabaveno 1,5 milionu eur, u Kailiové 600 000 eur. Tlusté balíčky bankovek umožnily její zadržení, poslanecká imunita se nevztahuje na ty, kdož jsou chyceni při činu. Jasně se ukázalo, že ani vysoké platy europoslanců (Kailiová brala loni 7146 eur měsíčně a navíc k tomu měla 4778 eur náhrad, tedy skoro tři sta tisíc korun) nezaručí, že poslanci nebudou úplatní. Jen sumy k uplácení musejí být vyšší, ale to pro ropné emiráty není problém.
Belgie sice nezveřejnila, z jaké blízkovýchodní země Kailiová dostala peníze, ale je tu dost indicií ohledně toho, o kterou šlo. Před začátkem mistrovství světa navštívila spolu s dalšími europoslanci Katar a po návratu před poslanci pronesla, že Katar je „průkopníkem v oblasti pracovního práva“, jako by se k ní nedonesly zprávy o tom, kolik dělníků zemřelo při stavbě stadionů. V tu chvíli ještě zněly hlasy, že bylo chybou pořádat šampionát v Kataru, který se staví k lidským právům a životům trochu odlišně než evropské země, a Katar se obával částečného bojkotu. Kailiová ještě dodala, že šampionát je ukázkou, že sportovní politika funguje a že „vedla k historické transformaci země, jejíž reformy inspirovaly arabský svět“.
Ale ono jde o více než o pouhé vylepšení obrazu Kataru před šampionátem, jde i o uvolnění vízové povinnosti, aby jeho občané mohli bez víz trávit v EU půl roku. V prosinci parlamentní výbor pro lidská práva doporučil 46 hlasy proti 16 návrh Rady Evropské unie na uvolnění vízové povinnosti pro občany Kataru a Kuvajtu. Původně se o tom mělo hlasovat ještě letos, ale to nyní asi padne. Pikantní na tom je, že se podle serveru Euronews Kailiová hlasování účastnila, i když není členkou výboru.
Může si Evropský parlament za takovéto situace dovolit pranýřovat Maďarsko nebo Polsko, že nejsou dostatečně demokratické? Může vyzývat Evropskou komisi, aby proti těmto „nedemokratickým zemím“ zasáhla a odepřela jim přístup k evropským penězům, protože jsou mnohem demokratičtější než státy Perského zálivu? Může tvrdit, že hájí lidská práva a práva pracujících? Neříkal náhodou Ježíš, „kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem“? Ne že by bylo v polském anebo maďarském ohýbání demokracie a omezování nezávislosti soudců a médií vše v pořádku, ale neplatí biblické: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“
Po propuknutí kauzy německá poslankyně Hannah Neumannová, která předsedá Delegaci pro vztahy s Arabským poloostrovem (DARP), připustila, že některá arabská velvyslanectví se pokoušela ovlivnit rozhodnutí výboru agresivněji než jiná a že frakce Socialistů a demokratů (S&D), ke které patřila Kailiová, byla prokatarská. Petrodolary, či v tomto případě petroeura, jsou mocné.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová správně říká, že evropská demokracie je ohrožená. Případ nutně vede k otázkám, nakolik byla už dříve ovlivněna rozhodnutí Evropského parlamentu třeba při prosazování zelených technologií a rozhodování o taxonomii, například o tom, která energie bude podporovaná. Opravdu se vždy rozhodovalo bona fide, tedy v dobré víře, nebo pod tlakem různých lobbistických skupin? Byl přenos výroby některých chemických látek, které jsou podle nařízení REACH škodlivé a neměly by se v EU vyrábět, do zahraničí veden jen úmyslem ochránit zdraví vlastních obyvatel (na jiných nezáleží), nebo také zájmem některých firem, pro které to bylo výhodné? Komu se hodilo, že se do paliv přimíchávaly biosložky první generace? Něco je shnilého nikoli ve státě dánském, ale v Bruselu.
V řadě evropských zemí by podobný skandál vedl minimálně k hlasování o důvěře vládě a nejspíš i k novým volbám. Jenomže EU nemá vládu, ale docela podivně jmenovanou Evropskou komisi, kde musí být zastoupen každý stát a jejíž sestavení je tak složité, že nemůže fakticky padnout. A Evropský parlament není rozdělen, mezi největšími frakcemi, lidovci, socialisty a demokraty platí trvalá opoziční smlouva. A tak se vše vyřešilo odvoláním Kailiové a několika dalších lidí z funkcí a vágními výroky o nutnosti zpřísnění kontroly.
Nelze se pak divit nedůvěře a odporu k unijním institucím, které jsou bez reálné kontroly. Proto taky Brusel působí jako ztělesnění zákonů profesora Parkinsona včetně klíčového „počet úředníků roste, a to nezávisle na objemu jejich úkolů“, protože „úředník stoupá v kariéře s tím, jak přibývá jeho podřízených“.
V Bruselu by měli zajít dál a reformovat jeho fungování, aby řešil jen to podstatné a správně. Jinak by totiž mohl Unii potkat osud na byrokracii stojícího Rakouska-Uherska, které se rozpadlo, protože rostl pocit, že jde o žalář národů, i když to byl docela fešácký kriminál. Nejprve si však vedení musí udělat pořádek doma. Skutečný pořádek a hned, aby se neuplatnil další Parkinsonův zákon, že „každá práce trvá tak dlouho, kolik je na ni k dispozici času“.