Článek
Přijde vám to jako pitomý vtip? Pravda je taková, že realita je ještě daleko pitomější. Ve stejný týden, kdy na sebe Donald Trump a Volodymyr Zelenský štěkali v Bílém domě, zveřejnila Evropská komise dokument, podle kterého trvá závazek osekat 90 procent emisí do roku 2040 a stát se světovým hegemonem čistých energií.
Nic proti tomu. Až na… načasování? V situaci, kdy EU čelí zcela nové globální situaci se zcela nečitelnou novou americkou administrativou, se zdá být záchrana planety poněkud pofidérním cílem, zejména v situaci, kdy Evropa tvoří jen necelých deset procent světové populace a žádná další velmoc se netváří, že by pro ni ekologie byla momentálně zásadní prioritou.
Při pohledu na agresivní chaos politiku Donalda Trumpa a konflikt na Ukrajině se najednou ekologická politika EU zdá luxusním problémem včerejška. Jistě, mnoho lidí by nesouhlasilo. Ale když se na vás řítí rozjeté auto, asi není nejlepší strategie vyřešit tu situaci tak, že začnete všechny přesvědčovat o tom, že cyklistika je bezpečnější.
Přesně to se v posledních letech v Evropě dělo. Běžným googlováním najdete bezpočet naprosto bizarních článků, které se zabývají například ekologickým dopadem války. Před přibližně rokem přinesl britský Guardian „exkluzivní výzkum“, podle kterého dva měsíce války v Gaze vypustily do vzduchu víc emisí, než dvacet zemí zvládne za rok. K čemu přesně je taková informace dobrá, těžko říct, stejně jako je těžké určit, co nám má říct o hrůzách války, které nevíme nebo netušíme. Ale možná si ji přečetl Vladimír Putin a rozhodl se, že tedy před každý obrněnec pošle cyklistu. I když spíš asi ne.
V Evropě tak řešíme bizarní důsledky posledních let, kdy některé agendy v Evropě ovládli byrokraté ve spolupráci s aktivisty. Nedávno zveřejnil nizozemský deník Der Standaard zprávu o tom, že EU (skrze osobu Franse Timmermanse) platila některé ekologické neziskovky, aby pomáhaly prosadit ekologickou agendu, kterou Timmermans tlačil z pozice komisaře pro klima. I když některé závěry, které nizozemští novináři přinesli, byly vzápětí minimálně částečně zpochybněny například webem Politico, celá věc nasvítila velmi neblahé propojení byrokracie a ekologického aktivismu.
Leyenová představila cestovní mapu pro Evropu. „Ale Zelenou dohodu neopustíme,“ řekla
Upřímně, občanský aktivismus sám o sobě není škodlivý - naopak je žádoucí součástí mixu občanské společnosti. Má v sobě ale zakořeněný zásadní paradox. Je to permanentně nedodělaná práce. Znáte nějakého známého občanského aktivistu, který by po letech boje za svoji věc řekl "ok, podle mě je hotovo, svět je napraven, končím, stěhuji se na venkov, kde budu pěstovat ředkvičky"? A nemyslím teď zrovna Gretu Thunbergovou, která si řekla, že klima je pro ni příliš malý úkol, a zachraňuje teď planetu nejen před CO2, ale i před Izraelci.
Problém profesionálního aktivismu je ten, že pro některé z jeho účastníků je boj smyslem existence. A proto je třeba ho živit. Proto jsme v posledních letech byli bičováni představou, že Země shoří, pokud teď hned něco neuděláme. Protože boj proti klimatické krizi je ideální - nezpochybnitelný (ano i já věřím, že globální oteplování existuje a je minimálně částečně způsobeno člověkem), dostatečně abstraktní a příliš velký na to, aby za našich životů šel vyhrát.
V okamžiku, kdy ho přijali za svůj byrokraté na evropské úrovni, bylo vymalováno. Otevřely se dveře k politického prosazování aktivistické agendy a z aktivismu se definitivně stal „byrokraticko-aktivistický industriální komplex“ - miliardový byznys propojující byrokraty a aktivisty ve spokojeném spolužití. Byrokraté financují či spolufinancují aktivisty, a zároveň tím podporují agendu, která se stává intelektuálním mainstreamem. A udržuje tak byrokraty u moci.
V zájmu boje proti klimatické krizi se pak přijímají čím dál bizarnější politická rozhodnutí. Čím odtrženější od reality, tím blíže aktivistické agendě. Ať jsou to bizarní klimatické cíle, zavírání jaderných elektráren či danění spalovacích motorů pomocí emisních povolenek.
Pokud myslíte, že je to přehnané tvrzení, stačí si přečíst rozhovor s Věrou Jourovou, která v únorovém rozhovoru pro iDnes otevřeně tvrdí, že se v Evropské komisi nedělaly dopadové studie Green Dealu: „Já jsem pořád vyžadovala, ať se dělají dopadové studie, ať víme, jaké ty plány budou mít dopady. Tohle jsme ale neudělali. A je pravda, že na Komisi to tehdy hrnul jako buldozer Frans Timmermans (bývalý eurokomisař pro klima, pozn. red.). Měl to jako svůj cíl a byl velice razantní a přesvědčivý.“
Kulturní války univerzitám škodí. Se Stevenem Pinkerem o ochraně menšin a svobodě vědeckého bádání
Ano, čtete správně - Evropská komise nedělala dopadové studie opatření, které ovlivní Evropu na další desítky let. Aktivistické uvažování bylo přednější.
Dopady působení „byrokraticko-aktivistického komplexu“ můžeme ale vidět i jinde. A nejde jen o klima. Ale třeba i o základní schopnost země bránit se před nepřítelem. Podle průzkumu britských organizací YouGov a Public First, který byl zveřejněn začátkem února, by téměř půlka oslovených mladých Britů nebránila svoji zemi. Důvod? Považuje ji za rasistickou. Objektivně vzato je přitom velmi pravděpodobné, že současná Velká Británie je nejméně rasistickou a nejvíce inkluzivní verzí Velké Británie v historii.
Důvody pro výsledky tohoto průzkumu mohou být tedy dva. Jedním může být výsledek migrace - mladí přistěhovalci prostě neberou Velkou Británii „za svoji“. Pravděpodobnějším důvodem je ale to, že mladí lidé kolem sebe neustále poslouchají, jak jsou všude kolem rasisté. Aktivisté bojují proti rasismu tlačí na byrokraty a politiky, aby s tím něco dělali, ti přijmou fakt, že to tak je, a začnou přijímat zákony, které definitivně potvrdí, že rasismus je všude kolem.
Ostatně i šéfka Evropské komise Ursula Von Der Leyen v roce 2020 prohlásila: „Musíme mluvit o rasismu. A musíme jednat. Vždy je možné změnit směr, pokud je k tomu vůle. Jsem ráda, že žiju ve společnosti, která rasismus odsuzuje. Ale neměli bychom se u toho zastavit.“
Z klasického slovního salátu eurobyrokrata můžeme vyčíst, že nestačí odsoudit rasismus je třeba… co vlastně? V tomto případě přijmout „Akční plán EU proti rasismu 2020-2025“. Který mimo jiné zavedl poprvé funkci Koordinátora pro boj s rasismem. Jinými slovy - aktivisté problém zhmotní a byrokraté kolem něj vystaví byrokratický aparát. Problém tu je s námi napořád, zatímco z něj těží jak byrokraté, tak aktivisté. Byrokraticko-aktivistický průmyslový komplex v praxi.
Aby bylo jasno, jak ekologie, tak rasismus, tak další témata jsou nepochybně věci, kterými se zabývat máme. Nicméně doba, kdy to byly nejdůležitější problémy evropské agendy, je prostě pryč. Čím dříve si to Evropa uvědomí, tím větší bude mít šanci v současném světě nejen přežít, ale i hrát důležitou roli. Porážka byrokraticko-aktivistického průmyslového komplexu je nicméně první nezbytný krok na téhle cestě.