KOMENTÁŘ: Empatie - Jaroslav Šonka

Zaniká tak věcná analýza a historická reflexe. Hybné síly české politiky pak zaujímají ostudné stanovisko vůči uprchlíkům. Paušalizace islámu se projevuje v tom, že „Islámský stát“, hnutí, které islámské autority už dávno a ostře odsoudily, je najednou v jednom pytli s těmi, kteří jsou jím brutálně pronásledováni – valná většina z nich jsou muslimové. Politická sdělení ze strany vlády i ze strany opozice pak líčí ubohou Českou republiku, která na přijímání uprchlíků nemá. A jsou přece odlišní a měli bychom přijímat jen ty, kteří nám jsou nějak podobní. To lze komentovat jen takto: Jaká hrůza.

V naší zemi se v době ještě ne tak minulé odehrály tragické věci, které by nás měly poučit. Nejdřív zemi ovládli nacisté a desítky tisíc jejich obětí doplatily na to, že od určitého času neměly kam uprchnout. Židé k tomu doplatili na to, že si nikdo neuměl či nechtěl představit, co to bude holokaust. Ani takové uprchlíky nikdo moc nechtěl, včetně Britů a Američanů. Sudetští Němci pak po válce byli masakrováni a vyhnáni za dosti brutálních podmínek. A jednalo se o vysídlení více než 2,5 miliónu osob. To se týkalo lidí, kteří nám byli velmi podobní, až do knedlíkových a pivních vášní či znalosti jazyka, který se před válkou učili ve škole. Teď tedy chceme – vracím se k požadavku podobnosti – spíše někoho, kdo se nám podobá. No prosím. Pozvěme sudetoněmecké uprchlíky.

Osobně jsem po odchodu ze země v roce 1969 zažil, že tito lidé, kteří mi pomáhali vyřídit uprchlické papíry, přeložit je z češtiny do němčiny, a učili mne německy, tedy bývalí krajané, byli vstřícní a někdy i smutní z toho, co se za války a po ní stalo. Kdyby se chovali jako dnešní české politické elity, zeptali by se nejdříve, zda opravdu není možné přežít v tehdejším Československu. A zjistili by, že se přežít dá, i když za cenu mentální deformace, která působí na českou debatu dodnes. A nejsem náhodou komunistickým špiónem či záškodníkem? Víc by je nezajímalo.

Zadie Smithová napsala krásný román Bílé zuby. V něm popisuje, jak kolonialismus evropských mocností, především Velké Británie, působil na složení vojsk, která bojovala proti Hitlerovi. Branci z Indie, z pozdějšího Pákistánu, nás v různém kontextu osvobozovali stejně jako naše exilová vojska. A při pohledu na pole křížů na válečných hřbitovech nemůžeme přehlédnout hroby bez křížů, hroby židovské a muslimské. Takový pohled by měl vzbudit úctu a zastavit paušalizaci. Osvobozenecká hnutí po válce, kterým se koloniální mocnosti nejdříve snažily odporovat, vedla pak k imigraci koloniálního personálu (říkalo se někdy „kolaborantů“), lidí, kteří byli různými revolucemi přímo ohroženi a hledali útočiště u těch, kteří jejich zemi dlouho kolonizovali. A Alžírsko bylo dokonce ústavní součástí Francie, což opět vedlo k ohrožení těch, kteří to schvalovali. Opět to mělo náboženskou konotaci spíše na okraji a jasně na začátku kauzálního řetězce stály opět evropské země.

Můj turecký zelinář v Heidelbergu je výsledkem pozdější migrace. Německo potřebovalo v sedmdesátých letech pracovní sílu a bralo ji i z Turecka. Zelinářovy děti chodily s mojí dcerou do školy. Kamarádí se dodnes. Také v Berlíně sice jsou problémy s menšinou muslimských puberťáků, ale jsou velmi podobné kriminalitě neonacistických band, které nemají s islámem nic společného.  A turecká obec se s židovskou obcí baví o ochraně svých objektů, škol a podobně.

Inu, v Berlíně se nějaký čas zdržoval i jakýsi Komenský, který nacházel útočiště všude jinde než doma. V Šarišském Potoku byl dokonce na území Sedmihradska, satelitního knížectví Osmanské říše. A mohl tam, na rozdíl od své vlasti, dobře pracovat. Dobytí Andalusie křesťany a následné vyhnání muslimů a židů v roce 1492 je také příkladem toho, že si v určité historické periodě křesťanský svět nevážil ani kultivovaných nekřesťanů, kteří k tomu zachránili podstatnou část našeho antického dědictví. Dnes je to už jiné, křesťané se většinou kultivovali a reformy islámu jsou také na cestě, ať se podíváme na největší muslimskou zemi  Indonésii, či na změny v Tunisku. Ale u českého piva to vypadá většinou jinak. Takže: Proti IS ano, ale tak, že si uvědomíme, kolik spojenců máme i mezi muslimy. A pamatujme na vlastní tradici, která není tradicí osvícené tolerance. Tak asi tři milióny uprchlíků jsme způsobili sami a z toho se dá vyvodit jistá odpovědnost.