Článek
Pro někoho by to mohlo být slovíčkaření, protože se na celé strategii v podstatě změnil jen jeden výraz. Tradiční role ECB je držet v eurozóně cenovou stabilitu, a proto velmi bedlivě sleduje inflaci. Ta byla dosud velmi malá, alespoň ta oficiální. Západní Evropa kvůli ní a nízkým úrokovým sazbám dosahovala, s výjimkou Německa, velmi slabého hospodářského růstu. HDP evropských zemí sice rostlo, ale jen velice málo, a pokud by se do něj započetlo stoupající zadlužení, výsledek by byl více než tristní.
Vlivem zastavení a následného rozběhnutí ekonomiky, které způsobily nedostatek zboží, se po celém světě spustila inflace. Ta v USA znatelně přesáhla 2 %, která dosud představovala inflační cíl americké centrální banky (Fed). Fed změnil strategii ještě dříve než ECB. Všechny upozornil, že vyšší inflace nyní nevadí, protože je přechodná. Jinak řečeno, Fed nebude proti inflaci zasahovat zvýšením úrokových sazeb.
ECB teď jeho postup okopírovala a také změnila inflační cíl, který byl dříve stanoven na maximálně 2 %. Nyní jej může přesáhnout. Jinak řečeno, pokud bude inflace vyšší než 2 %, ECB nebude zasahovat, což byla dříve její povinnost. Ponechá úrokové sazby a nákup aktiv bez změn, a to bez ohledu na inflaci.
Další hranici, při které by mohla začít jednat, záměrně nestanovila a stejně tak ani časové období, po které může zvýšená inflace trvat. To proto, aby zabránila možným spekulacím okolo zvýšení sazeb. Příští důležitá schůzka ECB bude 22. července, kdy se má mluvit o další strategii po březnu příštího roku. Do jara se nemá prakticky nic měnit a ECB bude pokračovat v kupování státních dluhopisů z proticovidového programu, který má celkový objem 1850 miliard eur.
Tyto obrovské částky přesahující naši představivost udržují výnosy státních dluhopisů zemí eurozóny velmi nízko a odtržené od reality. V současnosti si totiž Řekové půjčují na deset let mnohem výhodněji než Češi, kteří mají celkový státní dluh menší.
Skutečnost je však trochu jiná. ECB prostě jednoduše nemůže zvednout úrokové sazby, protože by to vyprovokovalo ekonomickou krizi, která by byla několikanásobně větší než ta řecká v roce 2009. Splácet vlastní dluhy by mělo problém nejenom Řecko, ale i Itálie s Francií, což jsou země, jejichž ekonomiky jsou v eurozóně velmi důležité.
Centrální banky málokdy zmiňují vedle růstu cen ropy další důvod inflace, a to je tištění nových peněz. Jejich objem roste nebezpečně rychle, přičemž množství reálně nabízených služeb a vyprodukovaného zboží ve vyspělých zemích klesá. Banky se tak dostávají do nebezpečné spirály, kdy bude potřeba čím dál víc nových peněz, aby se akciové trhy a ekonomiky zadlužených států nezhroutily.
Příští ekonomická krize bude mít monetární povahu, kdy se tyto kroky projeví na slábnutí kurzu těch měn, které se rozhodly řešit krizi tištěním peněz. To ještě zhorší stav západních ekonomik, protože se v důsledku oslabení měn prohloubí deficit mezi dovozem a vývozem. Inflace by pak byla ještě větší a je otázkou, jak by se tyto ekonomiky vypořádaly se šokem, když by úrokové sazby výrazně stouply v jednotkách procent.
Splácení dluhů po covidu bude velmi hořká pilulka, kterou budeme muset příští jaro spolknout. Nyní se rýsuje souboj mezi dolarem, eurem a asijskými měnami v čele s čínským jüanem. Posílení asijských platidel by znamenalo dílčí vítězství tohoto kontinentu nad Amerikou a Evropou. Pro obyčejné občany by se to v praxi projevilo nárůstem podílu asijských turistů u nás, protože bychom se stali cenově dostupnější.