Článek
Kritika EU je častá a oblíbená, ono je unii co vytýkat, navíc se anonymní „Brusel“ snadno kritizuje. Působí jako jakási nekonkrétní nadpřirozená entita, která ovlivňuje naše životy, ale je v jiném prostoru. To samozřejmě není pravda, ale mechanismy EU jsou často tak složité, že je jednotlivec vnímá jako černou skříňku, u které neví, co z ní vypadne.
Všichni kritici by si ale měli uvědomit, jaké by to bylo, kdybychom stáli mimo unii. Žádné volné cestování bez hraničních kontrol, v schengenském prostoru volného pohybu bychom nebyli. Žádné bezcelní objednávání z internetových obchodů v EU, z jakéhokoli zboží nad určitou hodnotu bychom museli platit clo. Natož možnost bez problémů pracovat nebo studovat v jiné unijní zemi. Nemluvě o dotacích z rozpočtu EU v celkové výši přes bilion korun. Do unijního rozpočtu zaplatila ČR 876,6 miliardy korun a z něj získala 1,94 bilionu. Že se tyto peníze nevyužily vždy dobře, to je druhá věc, za kterou však Brusel nemůže.
Kdybychom v unii nebyli, vehementně bychom klepali na její dveře a žadonili o přijetí, jak o ně usilují neunijní balkánské země. Výhody převažují nad nevýhodami. I silná Británie poznala, o co přišla, když odešla. Naděje upínající se k přínosu brexitu byly přehnané.
To ale nemůže zakrýt problémy, které unie má a které jako její členská země pociťujeme, i když je nutné si uvědomit, že některé přednosti EU, které oceňujeme, jako jednotný trh a schengenský prostor volného pohybu nutně vyžadují větší míru sjednocení norem a centralizace.
Telička: Členství v Unii je pro nás kotva, potenciál jsme ale nevyužili
Vnější hranice Schengenu je nutné střežit společně, a musejí k tomu více přispívat a smět přispívat země, které nejsou hraniční. Společně se také musíme podělit při migračních vlnách o migranty, ovšem tam je nutné se soustředit víc na ochranu hranic než na mechanismus jejich přerozdělování, kteréžto slovo se nahradilo absurdním spojením povinná solidarita.
Jedním z hlavních problémů EU je přeregulovanost a přehnaná byrokracie. Úkolem unie nemůže být stanovovat, jak se která potravina smí nebo nesmí jmenovat. To jsou banality, jejichž přínos je menší než to, jakou nespokojenost vyvolávají.
EU pak působí jako řídicí direktivní orgán, který nakazuje, jaký může být nejvyšší výkon vysavače a čím můžeme svítit. To se dá řešit zdaněním. Oni by lidé na LED žárovky stejně přešli.
Mnohdy si unie navíc osobuje práva být posledním arbitrem, což se ukazuje u Green Dealu. Omezovat emise a opouštět fosilní paliva je správné, ale unijní politika je špatná. Když se přestanou vyrábět levná malá benzínová auta, zbydou velké těžké hybridy, co spálí více benzínu. Stále sjíždějí z výrobních linek, protože díky baterii mají menší spotřebu než podobné vozy bez baterií. Spotřebu mají ale větší než malé Škoda Citygo nebo fabie.
U mnohých nařízení Green Dealu je patrné, že je za nimi ideologie a snaha něco rychle udělat, aniž by se technologie prověřila. Osud biopaliv první generace je toho jasným dokladem. Vše se musí dělat citlivěji a s menším dopadem na jednotlivce, protože jednotlivci jsou voliči a mohou svou nespokojenost dávat najevo opravdu velmi výrazně.
Hlavním problémem EU je však její struktura, potlačující hlasy zemí států. Zakladatelé se právem obávali, že pokud by se vytvořila nějaká druhá komora europarlamentu v podobě sněmovny států s volenými poslanci, že by to zbytečně rozvířilo třenice mezi státy. Stávající konfigurace však není šťastná. Státy jsou zastoupeny svými premiéry a prezidenty na summitech, což sice jsou nejvyšší orgány, výrazněji je však vidět Evropskou komisi. Do té sice jmenují své komisaře jednotlivé státy, ale ti pak mají pracovat v zájmu EU, a ne členských zemí země, které je nominovaly.
Vyvolává to dojem, že se se EU podobně jako habsburská říše stává jakýmsi žalářem národů. Nahrává to odpůrcům unie a vytváří pocit, že heslo „jednotná v rozmanitosti“ je ve skutečnosti snahou rozpouštět jednotlivá etnika nebo z nich dělat jenom jakýsi zpestřující folklor.
Není také dobré, když se v tak důležitých věcech, jako je otázka migrace, rozhoduje kvalifikovanou většinou, protože menší země mají pak oprávněně dojem, že jsou málo slyšet.
Bez EU by nám bylo hůře, ale pokud se Unie nedokáže reformovat a více naslouchat obyvatelům a nechovat se jako svrchovaný suverén, čekají ji těžké časy. Neobjeví se nová smlouva, která by nahradila ne zrovna povedenou Lisabonskou, protože by se těžko projednávala a ještě obtížněji schvalovala. Unii by rozklížila, takže se tomu chce každý vyhnout jako čert kříži.
Pokud však nechceme jen nadávat na Brusel a chceme mít alespoň drobný vliv na to, co se v Unii děje, nejjednodušší je jít k eurovolbám a pečlivě si vybírat, koho volíme. Zjistit si, jestli bude opravdu reprezentovat naše názory i poté, co se stane součástí nějaké evropské nadstátní parlamentní frakce. Hlavně by měl prosazovat reformu unie a rychlé opuštění ideologických slepých uliček.