Článek
Mou nejoblíbenější demagogií je ta vládní o růstu důchodů. Vláda důchodcům přidala. De facto je to samozřejmě pravda. Nepřidala ale ze své vůle nebo politického rozhodnutí zlepšit seniorům situaci, ale v rámci zákona o valorizaci důchodů. Vláda jen splnila zákon. Což je snad základní minimum, které se od vlády dá čekat.
Zákon vyžaduje valorizovat důchody, jakmile je vysoká inflace. A podle představitelů ČNB vláda s bržděním inflace moc nepomáhá. Samozřejmě je lehčí změnit zákon o valorizaci penzí než mít zodpovědnou a promyšleně nastavenou fiskální politiku.
Jistě by se dalo namítat, že právě snížení valorizací k fiskálně zodpovědné politice vede. Můžeme o tom diskutovat, ale proces schválení zákona v režimu legislativní nouze popírá, že by šlo o promyšlený krok s cílem vést zodpovědnou fiskální politiku.
Druhá demagogie se týká ušetřených peněz, zejména pak, pokud se mluví o stovkách ušetřených miliard v několika letech. Vláda bezprostředně ušetří 15 miliard navíc, to je pravda, ale je otázkou, jaký bude mít tento škrt dopad na provozy domovů důchodců, kterým náklady stoupají, a nebo na to, že si víc seniorů bude muset požádat o sociální dávky, aby mohli přežít. Je tedy otázkou, jak velká je bezprostřední úspora. Nakonec se může ukázat mnohem menší, než stát očekává.
U dlouhodobých systémů, jako je ten důchodový, je problém v nastavení základních parametrů, jako je růst hrubého domácího produktu, nezaměstnanosti, růst nominální mzdy a tím pádem růst odvodů a v neposlední řadě inflace. Jelikož vláda nebyla schopná odhadnout, že budeme mít velkou inflaci v roce 2023, je otázkou, jak spolehlivé jsou odhady pro nadcházející rok.
Snaha o dosažení vyrovnaného důchodového systému je také částečně demagogie, protože jak vidíme, systém skončil v plusu naposledy v roce 2019. Avšak vybrané peníze se nepoužily na přilepšení důchodcům, jak by snad od průběžného důchodového systému očekával selský rozum. V letech 2021 až 2022 byl již důchodový systém v minusu. V roce 2022 šlo o hrozivých 21,5 miliardy.
Stát však důchody nepřestal vyplácet, ale jednoduše si na ně půjčil. Peníze se přelily ze státního rozpočtu. Ať bude systém v plusu, nebo v minusu, zatím se důchody budou vyplácet dále.
Zde se dostáváme k jádru věci. Není až tak důležité, jak moc je důchodový systém v přebytku nebo naopak dluhu. Vláda i opozice by měly najít hlavně odpověď na klíčovou otázku, která zní: kolik jako společnost chceme našim starším občanům přispívat na důchody z HDP? To je zásadní politická otázka, ve které by měli mít všichni, co zasahují do debaty o důchodech, jasno. V rámci tohoto čísla by se pak teprve měly řešit následné valorizace, odvody do sociálního pojištění i nastavení důchodového systému z hlediska základu důchodu a jeho zásluhové části.
Podle stránek ministerstva financí Česká republika vydala na důchody 594,71 miliardy korun v roce 2022. To odpovídá zhruba poměru 8,7 % HDP. Průměr v EU se uvádí 12,6 % k HDP. Takže ve srovnání s Evropou si náš systém důchodců moc neváží. Prostor pro růst důchodů tedy existuje.
Tento systém má výhodu v tom, že dokáže reagovat i na dobu recese. V případě, že HDP neroste, a nebo se dokonce zmenší, zmenšil by se objem prostředků vyplácených na důchod. A systém by byl mnohem pružnější. Hlavně by vedl vládu a ostatní politiky ne k hledání malých změn v rámci systému, ale nutil by je dělat takové zákony a změny, které by vedly k růstu HDP.
Současná vláda je však v těžké situaci, protože si bude muset vybrat mezi růstem HDP a nižší inflací. Její největších chybou je neschopnost jasně se rozhodnout v tomto ekonomickém dilematu. Řešení této otázky udá směr vládě a hlavně rámec, ve kterém je možno provádět jednotlivé kroky a hledat úspory a vyrovnávat schodek rozpočtu.
V opačném případě se jedná pouze o dílčí problémy a nahodilé škrty bez většího přemýšlení o dopadech těchto škrtů na dlouhodobé hospodaření státu. Včetně negativních dopadů na konkrétní skupiny obyvatel.