Článek
Rozklíčoval tak eufemismus, který se za slovem ambiciózní může skrývat podobně, jako když někdo chce v politické debatě někomu říct, že lže, ale chce to zjemnit. Řečnickým trikem tedy sdělí, že dotyčný mluví o realitě, která není. Případně pokud chce říci, že spoludebatér mluví hlouposti, řekne, že si možná nedostatečně prostudoval podklady.
Naprostým fanouškům, lidem toužícím po poznání u zdroje, případně lidem danou problematikou se živící nebo ji studující, je návrh Evropské komise v celé své kráse přístupný zde. V podstatě se dozvíme, že z původního návrhu snížit emise o čtyřicet procent jsme se dostali na padesát pět, a to do roku 2030.
Nejen tedy, že za devět let se oproti roku 1990 máme dostat na více než půlku, ale navíc de facto bude znemožněný prodej dieselových a benzinových automobilů po roce 2035. Zelenou mají dostat auta elektrická a vodíková. K tomu se má dospět nejen tlakem na technické normy, ale také dalšími emisními povolenkami.
Už teď je jasné, že to zadarmo nebude a zdraží vše možné. Topení, potraviny, pohonné látky atd. Evropská komise to ostatně sama přiznala, takže přišla s klimatickým sociálním fondem. Ten má nejchudším vynahradit zdražení, otázka je, co zbyde na střední třídu, tedy lidi pracující a vydělávající dost, aby nebyli za chudinu. A ještě větší otázka je, jestli ono snížení o padesát pět procent něčemu pomůže, když se se stejnou vervou nepřipojí zbytek světa.
Pravda totiž je, že státy rozvíjející se argumentují opakovaně právem na rozvoj. Neboli proč by ony měly setrvat nerozvinuté, když my, státy vyspělé, jsme se už vyfukovanými emisemi rozvinuly dříve. Státy poměrně nedávno rozvinuté, jako třeba Čína, chtějí také snížit emise, ale v mnohem delším časovém období.
Sice teď vyfukují více, ale na druhou stranu tvrdí, že když se množství emisí rozloží v době od začátku průmyslového rozvoje v Evropě a USA, nemá si kdo co vyčítat.
Když pomineme státní příspěvky k emisím, máme zde ještě další významné faktory. Například produkce potravin, obzvláště masa a mléčných výrobků, má vysoký podíl na emisích i bez započítání dopravy. A jíst se musí. O tom, že elektromobily mají výfuk v elektrárně a solární elektrárny ve své výrobně, pochyb není. Projet se v tesle je sice zážitek, který doporučuji, ale její cena rozhodně není pro průměrného spotřebitele.
Přidejme si dopravu a přepravu zboží, energetické výdaje na uchování farem udržujících v chodu datový svět 21. století, přelidnění, plasty vyprodukované na koronavirové testy a stříkačky k vakcínám, a zastavme tady, protože bychom takhle mohli vypočítávat do nekonečna.
Celý problém zkrátka a dobře je, že je potřeba celosvětová akce, která ale zaručí právo na rozvoj a rozvinuté nepoškodí. Planeta opravdu trpí, klimatická změna je lidskou činností minimálně urychlená a znečištění půdy, vody, ovzduší je děs. Příliš ambiciózní cíle, které přijme jen jeden světadíl, přičemž neúměrně zatíží své obyvatele a ještě k tomu se cíle jeví přemrštěné, se jako cesta k cíli uzdravení životního prostředí nejeví.
Na rozdíl od možnosti investovat ještě více do výzkumu nových zdrojů energií, přičemž povzbudivá zpráva je, že nejen čínský tokamak zase pokročil v oboru jaderné fúze (více zde).
Právě mezinárodní spolupráce na vysvobození z područí špinavé technologie technologií čistou se jeví jako cesta vpřed. Takový závazek snížit celosvětově výdaje na zbrojení o deset procent a dát je na výzkum, by byl jak hezký, tak prospěšný a proveditelný. Jinak totiž vše zavání pokrytectvím.
Co se unijního záměru týká, návrh Evropské komise mohou upravit národní státy. Takže ve finále bude na politicích včetně našich, aby ambiciózní návrhy korigovali do proveditelné formy, abychom se neobětovali zbytečně za jiné.
