Článek
Největší pozornost na sebe připoutala návštěva francouzského prezidenta Emmanuela Macrona v Pekingu, kde řekl čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi, že jen on má možnost zapůsobit na Kreml, aby ukončil válku na Ukrajině: „Vím, že se na vás mohu spolehnout, že přivedete Rusko k rozumu a všechny k jednacímu stolu.“
Mohlo by se to označit za francouzské mazání medu kolem čínské huby, neboť evropská ekonomika je závislá na obchodu s Čínou, jenže ještě před jednáním čínský vyslanec při EU Fu Cch’ zpochybnil pevnost osy Moskva–Peking. Před návštěvou francouzského prezidenta a předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která v Číně hrála roli zlého policajta, jenž nepřehlíží čínské prohřešky a varuje před závislostí EU na Číně, Fu Cch’ označil proklamované „přátelství bez hranic“ mezi Ruskem a Čínou za „prázdnou frázi“. Jeho vyzdvihování je podle něj „záměrnou dezinterpretací ze strany některých lidí“. Sice nikoho nejmenoval, ale bylo jasné, že má na mysli moskevské vedení.
Neřekl to náhodou. Čína má také své zájmy, protože si uvědomuje, že její imperiální ambice v Jihočínském moři a na Tchaj-wanu narážejí na tvrdý odpor USA. Docela by se jí hodilo oslabit uskupení zemí pod vedením USA, které se staví proti čínským záměrům. Si taky Macronovi řekl: „Nenechte Evropu zatáhnout do americké hry.“ Rád by vrazil klín do transatlantického spojenectví, aby se nepřeneslo do Pacifiku, přičemž vsadil na Macrona, neboť Francie byla vyšachována z prodeje ponorek Austrálii.
Následující návštěva ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova v Ankaře potvrdila, že tradiční vazby se drolí. Turecko je sice zemí NATO s druhou nejpočetnější armádou, ovšem vůči Rusku zaujímá jinou politiku než zbytek aliančních zemí. Lavrov tam nepřímo reagoval na francouzskou iniciativu, když řekl: „Jednání se mohou konat pouze na základě zohlednění ruských zájmů.“ I on podlézal Pekingu, když mluvil o novém světovém řádu bez dominance USA.
Přidá-li se k tomu skutečnost, že zrovna v této době byla zveřejněna druhá dávka amerických tajných informací, je jasné, že se hraje hra s vysokými sázkami. Krásně z ní mohou čerpat autoři špionážních románů, když pokračuje Čínou zprostředkované urovnávání vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií.
I když stávající politicko-ekonomické uspořádání dožívá a Evropa je v problémech, protože její ekonomika stála na levných surovinách z Ruska a obchodu s Čínou, přičemž se bojí americké hospodářské politiky, neznamená to, že se okamžitě zformují nové bloky. Musely by se překonat rozpory mezi jejich členy, které nejsou na první pohled patrné, a tak je nejpravděpodobnější, že stávající uspořádání světa bude ještě nějakou dobu pokračovat.
Rusko dostalo políček, když mu Čína ukázala, že její podpora není neomezená, obě země však spojuje snaha ukončit americkou hegemonii. Macron sice dal najevo USA, že Evropa, zejména Francie, nechce být ve vleku Washingtonu, i on však vidí, že čínské možnosti jsou omezené. Po návštěvě Pekingu řekl: „Myslím si, že Čína došla ke stejnému závěru jako my, že dnes je čas zbraní.“
Také turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoglu dal najevo obavy, že boje na Ukrajině ještě zesílí. Zatím se síly porovnávají na bojišti a teprve vývoj na frontě ukáže, kdo kolik sil má. Od toho se bude odvíjet příští uspořádání světa. Diplomatická velká hra však ukazuje, že už nyní je potřeba se připravovat na možné změny, udržovat těsné vazby se spojenci, na které se můžeme spolehnout, ale neuzavírat se dalším partnerstvím a vést obratnou a pružnou politiku, abychom se nestali pěšcem, jehož lze obětovat.
Macron v Číně: Domluvte Rusku
