Článek
Přestože všichni viní Brusel, vyvolávají evropské volby jen malý zájem. Unijní spot vyzývající k účasti k hlasování na tom těžko co změní – mluví v něm různí občané u různých unijních zemí různými jazyky, takže je unijně vyvážený výsledek ale k uzoufaní šedivě nudný jako většina propagačních materiálů z ultrakorektní a sterilní EU.
Pokud někomu vadí green deal, rychlost a důraznost při jeho prosazování, což vede ke konci automobilů se spalovacími motory nebo kotlů na uhlí a k nutnosti všechno zateplovat, nebo způsob, jak byl přijat migrační pakt, či unijní zemědělská politika a způsob rozdělování dotací jednotlivým členským zemím, měl by k urnám jít.
Samozřejmě že 21 českých europoslanců nemůže změnit unijní politiku, dá se však předpokládat, že i v jiných zemí EU žijí lidé, kterým se nelíbí drahý přechod na bezemisní energetiku.
Voliče ovšem odrazuje složitá struktura Evropská unie. Nemá žádnou vládu, kterou by ustavila nejsilnější koalice v parlamentu, do jisté míry ji supluje Evropská komise. Ta však nevzejde přímo z voleb – poslanci europarlamentu schvalují jednotlivé komisaře. Každá členská země má právo na jednoho, ten však nesmí hájit práva vlastní země, ale společnou unijní politiku. Státy jsou zastoupeny na summitech EU (správně v Evropské radě), což je nejvyšší orgán tvořený hlavami jednotlivých členských zemí, podle systému buď premiéři, nebo prezidenti.
I když je to složité, což je chyba, protože volič potřebuje srozumitelnost, posune-li se složení Evropského parlamentu, změní se i politika EU. Rozhodování, koho volit, je komplikované. Kandidáty sice navrhují strany a koalice jako ve volbách do naší Poslanecké sněmovny, jenomže v evropském parlamentu jsou strany z jednotlivých zemí součástí frakcí spřízněných stran. Zatímco u Zelených asi každý ví, co budou prosazovat, u politické skupiny Evropských konzervativců a reformistů (ECR), kam patří ODS, si tím už nikdo moc jist být nemusí stejně jako u Obnovy Evropy, kde jsou poslanci zvolení za ANO. Problémem je, že po volbách mohou vzniknout nové.
Tuzemské strany ovšem raději mávají jednoduchými hesly, než aby řekly, v jaké budou frakci a co je prioritou této frakce. Naprostým paradoxem pak je kandidatura koalice Spolu, když TOP 09 a KDU-ČSL jsou spolu s lidovci členy Evropské lidové strany (EPP) a poslanci ODS jsou v ECR. Ať zvolíme lidovce, staňáka, nebo topkaře, volíme EPP.
Hodně důvodů, proč se volbami do Evropského parlamentu nezatěžovat. Jenomže je dobré mít svůj život alespoň trochu v rukou než to nechat plavat. Navíc je to jediný přímo volený orgán EU. I když nám připadá jako samozřejmost, že všichni dospělí mají možnost jít k volbám, nebylo tomu tak vždy, po staletí tuto možnost lidé neměli a usilovně o ni bojovali. Měli bychom ji využívat, aby někoho nenapadlo, že volby jsou zbytečný a drahý luxus a demokracii lze nahradit autokracií.
Musíme si ale dát pozor na ty, kteří přicházejí s líbivými a nesmyslnými hesly, že zastaví migraci nebo nedovolí přijmout euro. Migrační pakt už je schválen a o přijetí eura Evropský parlament nejedná. Podlehnout těmto heslům znamená, že vzhledem k nízké účasti se mohou do Evropského parlamentu dostat v lepším případě vykukové, kterým jde jen o dobrý plat evropského poslance, nebo nějací nahnědlí ultrapravicoví radikálové či loutky v rukou Kremlu.
Místo nabízení nudného spotu, který nikoho nepřesvědčí, aby šel hlasovat, naopak ho utvrdí v odmítavém názoru na EU, by se mělo unijní vedení starat o to, aby se stávající politický systém zprůhlednil, aby lidé věděli, jak mohou politiku unie ve volbách ovlivnit. V současné době ji mohou často snáze brzdit, když dají v národních volbách hlasy nějaké protiunijní straně, které pak může rozhodování EU na summitech blokovat.
Prosazovat zájmy vlastní země je pro menší státy v Evropském parlamentu nemožné, protože je jednokomorový, není tam žádná sněmovna národů, kde by byly všechny země zastoupené rovnoměrně a země tam mohly utvořit zájmové skupiny. EU se však od svého vzniku proměnila zvláště po přijetí postkomunistických zemí, které vidí mnoho problémů jinak než staré členské země, jež by rády uchovaly těžiště EU v západní Evropě a třeba v otázkách zemědělských dotací nechtějí později přijatým zemím ustupovat, aby se nepřipravily o výhody.
V Bruselu by si měli uvědomit, že Unie není samozřejmost, která bude navždy. Dobře víme, že nic není na věčné časy a nikdy jinak. Neměli by se uzavírat do věže ze slonoviny. Musejí si uvědomit, že části obyvatel se „politika Bruselu“ nelíbí. Je potřeba, aby se EU nedostala do situace, kdy bude dobrý projekt vnímán jako přežitý žalář národů a skončí jako habsburská monarchie. Bude-li politická struktura přehlednější a rozhodovací proces jasnější a ovlivnitelnější i zeměmi ještě v parlamentu, ubude krizí v podobě vetování norem a oslabí se podpora různých protiunijních stran. Ovšem i to bude možné až po výměně poslanců, takže jde o to si zvolit ty pravé a zastavit ty nebezpečné.
