Článek
Na té byly u každé jednotlivé země dva sloupečky – v jednom byla cla uvalená USA, a v druhém měla být údajná celní zátěž, která v dané zemi dopadá na USA včetně měnových manipulací a obchodních bariér. A právě tento sloupeček vyvolal oprávněnou pozornost, protože každého zajímalo, jak americká administrativa určovala výši svých nových cel. Ta byla většinou polovinou hodnoty ve druhém sloupečku, vždy však musela být nejméně desetiprocentní. Proč zrovna na výrobky z Kambodže a Laosu mají být cla skoro padesátiprocentní? Jejich obchod s USA není tak velký, aby to dávalo smysl.
Výpočet cel není nijak jednoduchý a každého zajímalo, jak Trumpova administrativa k těmto hausnumerům došla.
Ukázalo se, že lidé okolo Trumpa nejen sčítají jablka s hruškami, dobrá, to jsou aspoň obojí jádroviny, ale oni si i pletou Dalmácii s decimálkou. Číslo neudává žádná cla, ale jde o poměr obchodního deficitu USA s danou zemí. A to jen ve zboží. Ono se do Laosu, Kambodže nebo Lesotha moc amerického zboží nedováží, takže proto přichází trest v podobě absurdně vysokých cel. Ta jsou navíc uvalena i na téměř neobývaná území.
Pokud Trump chtěl hrozit a vydírat, což dělá rád, je mu to vlastní, protože má pocit, že tím ukazuje svou moc a sílu, tak tam druhý sloupeček dávat neměl. Mohl si prostě po trumpovsku dupnout a zařvat.
Tahle ale ze sebe a svých lidí udělal hlupáky a nevzdělance, kteří skončili u počtů na prvním stupni základní školy a dál se nedostali. Sám se zařadil mezi ty tisíce hokejových a fotbalových expertů, kteří nad pivem sestavují optimální podobu nároďáku, přitom jediné, co v životě řídili, bylo tak nanejvýš auto. Působí jako ten důstojník na vojenské katedře, který při výpočtu úhlu náměru hlavně měl cosinus větší než jedna a začal křičet: „Rudá armáda měla kosinus šest – a jak střílela!“
Zavedením cel se Trump toužící po americké prosperitě a míru vydal na cestu, která oboje naopak ohrožuje. Oslabují americké akcie, takže padá trží hodnota amerických firem i americký dolar. I když americké automobilky jásají, že se zbaví konkurence, budou muset také najít nové subdodavatele, kteří nebudou za hranicemi USA, a hlavně najít pro ně zaměstnance, což nebude lehké. Lidé na černou práci ve vyspělých zemích chybí a v Trumpových USA to řešit dovozem pracovních sil nepůjde, protože prezident současně bojuje s migrací. Výsledkem bude, že ceny výrobků porostou, což bude dopadat na ty prosté pracující Američany, jejichž potřebami se americký prezident tak ohání.
Nelze také zapomínat na dopady poslední celní války, kterou rozpoutaly Spojené státy ve třicátých letech za Herberta Hoovera. Vysoká cla, jež zavedla jeho administrativa, prodloužila hospodářskou krizi o dva roky. Navíc to vedlo k odvetným opatřením a celní války pak urychlily příchod války skutečné – druhé světové.
Má-li se čelit vzpouře deprivantů, jako to nazval František Koukolík ve své knize, v níž by Trump mohl sloužit jako dobrá ukázka, je nutné především podporovat vzdělání. Znát historii i ekonomiku, vědět, jaký krok v dějinách měl jaký efekt. A hlavně znát matematiku a umět ji uplatňovat. A matematikou nemyslím jen prosté počty. Už ve škole se lidé musí naučit počítat s procenty a porozumět jim, aby nenabíhali nabídky ohromně výhodných půjček. Aby věděli, kolik ve skutečnosti zaplatí nebo vrátí. A taky aby nenaletěli nesplnitelným slibům politiků, kteří jen mažou voličům med kolem huby a rádi je udržují v nevědomosti, protože nevzdělané a propagandou zpracované mase se lépe vládne. To věděli v nacistickém Německu i vědí to v Putinově Rusku. Vědění je nejmocnější zbraň. Ono je samozřejmě lehčí uvěřit iracionálním výkladům než si namáhat mozkové závity. Kdybychom si je však nenamáhali, možná bychom jako druh stále utíkali před všemi predátory a byli bychom rádi, že sežrána byla sousední tlupa, protože my jsme naživu a můžeme sbírat ovoce na jejím teritoriu.