KOMENTÁŘ: Délka čepele nic neřeší – Alex Švamberk

Mnozí měli o životě v Německu nebo v jiném bohatém evropském státě iluze. Byli očarovaní finančními i jinými podporami, o nichž se jim v jejich zemích ani nesnilo, ovšem zůstávali stát mimo společnost a nemínili se jí přizpůsobit. Nebo toho nebyli schopni, protože vyrůstali v úplně jiné společnosti s jinými pravidly, kterým zase nerozumíme my.

Pachatel ze Solingenu pocházel ze Sýrie, válka tedy na něj měla krutý dopad. Pocházel z chudého sunnitského východu, z Dajr az-Zauru, bašty sunnitských radikálů, kteří se řídí středověkými pravidly života, jsou zakotveni v polokmenovém zřízení, kde mají jasné role. Zažil doby, kdy bylo město pod vládou Islámského státu, i tvrdé boje při jeho osvobozování, kdy se ukazovalo, jak malou cenu má lidský život. To by se podepsalo na každém. To ovšem není žádnou omluvou pro to, čeho se dopustil.

Svou mimořádnou šanci nevyužil. Nejenže ji promrhal, ale zmařil přitom životy ještě dalších tří lidí. Nedokázal se smířit s tím, že má být vypovězen do země, na jejíž půdě vstoupil do EU, tedy do Bulharska. Začal se skrývat a jeho zášť vůči společnosti, která ho nepřijala, stoupla nad únosnou míru.

Vražedný útok samozřejmě jeho situaci nevyřešil, což může vyvolávat dojem, že musel být blázen, když se něčeho takového dopustil, protože si přitížil. Jeho psychický stav může posoudit jen psychiatr, ale jedno je jisté. K jeho rozhodnutí přispělo to, kde se narodil a kde vyrůstal. To, že pochází ze společnosti, kde je násilí běžné a kde je nejvyšší hodnotou čest.

Pokud je někdo vyhoštěn, může to vnímat jako ponížení. Společnosti, která ho nepřijala, se začal mstít v situaci, která nebyla nijak tragická. Deportace do Bulharska neznamená vyhoštění za hranice EU a vzhledem k tomu, že se Bulharsko stalo součástí schengenského prostoru, mohl se do Německa bez větších potíží dostat. Místo toho, aby se obrátil na psychologa, na soud nebo na nějakou organizaci na ochranu lidských práv, sáhl po noži.

Na vině není nedostatek vstřícnosti německé společnosti – vstřícnost nemůže být bezbřehá. Na vině je sám Issa al-H., protože se nesnažil začlenit. Německou společnost nejenže nechápal, ale ani chápat nechtěl, považoval ji za nepřátelskou. Jestli skutečně jednal podle přání Islámského státu, nebo ten jeho činu pouze využil k vlastní propagaci, je vedlejší. Je jedno, jestli byl někým veden nebo ne, v obou případech jde o vraždy z nenávisti.

Merkelová se bohužel mýlila, když říkala: „Zvládneme to.“ Možná že bychom to dokonce zvládli, kdyby se to zvládnout snažili i všichni uprchlíci a migranti. Kdyby pochopili, že samotným poskytnutím azylu dostávají víc, než by dostali kdekoli jinde, a snažili se svou šanci využít. Naše společnost, která je přitahovala svým bohatstvím, však připadala mnohým tak cizí, že ji nedokázali pochopit a rozhodně se jí nemínili přizpůsobovat. Chtěli nemožné – žít, jak byli zvyklí doma, ale mít evropské výhody. Mnozí dál nadřazovali nade vše víru v Alláha a nedokázali pochopit, že naše společnost je sekulární.

Selhali jsme, protože jsme přes růžové brýle krásných ideálů neviděli ohromnou kupu problémů, které představuje přijímání migrantů z kulturně a nábožensky zcela odlišných zemí. Ne že by mezi Ukrajinci, kteří k nám přišli, nebyli kriminálníci, alkoholici a nemakačenkové, kterým se nechtělo umřít na frontě. Ale představovali naprostou menšinu, podobnou menšinu, jakou takoví lidé představují u nás. Většina z nich se chtěla zapojit. Přijímali práce, které doma nedělali a byly pod jejich profesní kvalifikací. Také u nás je leccos jinak. Ve víře jsme vlažní, pokud vůbec věříme, a návštěva kostela rozhodně není náplní nedělního dopoledne.

Mezi uprchlíky z kulturně odlišnějších zemí však bylo mnoho takových, kteří chtěli žít dále podle svého a nám to nedošlo. Nepochopili jsme, že výdobytky naší společnosti, jako je svoboda vyznání, vnímají úplně jinak, jako příležitost žít dále, jak byli zvyklí, a mít se přitom lépe.

Selhali jsme v tom, že jsme nedokázali odhalit nejen teroristy, ale ani rizikové jedince, že jsme nevymáhali tvrději deportace, čehož využil nejen Syřan útočníci v Solingenu, ale také terorista, který najížděl v Berlíně do lidí na vánočním trhu. Neuvědomovali jsme si, že mezi nimi jsou skutečně nebezpeční lidé, a vůbec jsme se nezabývali, co s těmi, kteří se integrovat nemíní.

Pokud si nechceme podřezat větev, na které sedíme, je potřeba se soustředit na jádro problému. Neřešit banality typu délky čepele nože, jakou lze mít na ulici, což se nedá nijak kontrolovat. Podmínkou trvalého azylu je přijmout pravidla naší společnosti. Kdo to neudělá, nemůže tu žít, protože ohrožuje způsob života, který vedeme my. Pomáhat lidem je správné, ale kdo nebude ukazovat, jak se postupně integruje, nemůže počítat, že bude moci využívat výhod naší společnosti.

A u těch, kteří do Evropy teprve míří, je nutný mnohem přísnější metr, což neznamená odmítat lidi v nouzi, ale znamená to jejich pečlivé prověření, jestli nepředstavují bezpečnostní riziko. Samozřejmý je i dohled.

Nesmíme také zapomínat, že schopnost společnosti přijímat lidi z odlišných kultur má své meze. To je fakt, který platí u všech společností nebo společenství. Dojímat se nad ubohými migranty a běženci je v pořádku, jejich osud je většinou bídný. To ale neznamená, že s otevřenou náručí přijmeme každého včetně lidí, kteří naši společnost ohrožují.

EU musí v tomto směru zajít mnohem dál, než nyní činí. Reforma migrace ji omezuje stále nedostatečně. V duchu bychom se měli omluvit lidem, kteří to chápali dříve, jako je maďarský premiér Viktor Orbán – bez ohledu na to, že je to odporný autokrat. Můžeme mít tisíce oprávněných výhrad k Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi, ale musíme si uvědomit, že dobře viděli, jaké riziko představuje migrace, a snažili se ji brzdit. Máme – jako Evropa – zaděláno na velký problém, což ukazují arabské a muslimské komunity v řadě měst, které se nikdy nemínily nijak integrovat, jak můžeme vidět v Bruselu nebo ve Francii.

Problematiku pravidel pro migranty z islámských zemí by měly srozumitelně a racionálně uchopit i české „tradiční“ politické strany, aby si ho nenechaly ukrást politicko-podnikatelskými subjekty, které jiná témata nemají.

Vzhledem k tomu, že schopnost absorbovat migranty není v žádné společnosti neomezená, při určitém počtu se už společnost mění k obrazu jejich, je nutné přijmout i tvrdý fakt, že kromě práva na trvalý azyl tu musí být i právo příchozí odmítat a obě práva musejí mít stejnou váhu. Biblické „kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“ neznamená, že se necháme ukamenovat nebo se vzdáme svého života.