Článek
Výčet absurdit lze začít tím, že zásadní daňovou reformu nelze přijímat na dva roky, jak zněla dohoda premiéra Babiše s prezidentem Zemanem. Do znění zákona tak, jak ho zatím schválila Sněmovna, se to sice nedostalo, ale senátní hospodářský výbor navrhuje lhůtu v zákoně zakotvit.
Ale ať už lhůta v zákoně bude, nebo bude platit jen nepsaná dohoda prezidenta a premiéra, bylo by třeba do zákona též třeba napsat, co bude za dva roky vlastně platit, jestliže automaticky skončí nyní navrhované úpravy. Jinak hrozí buď anarchie v podobě neplodného dohadování stran, anebo umělé oddalování slíbeného konce „reformy.“
Další absurditou, která rámuje daňové změny, je ujišťování, že lidé budou mít zásluhou výrazného snížení daní v době krize více peněz v peněženkách. Proč ale kvůli tomu měnit nepromyšleně daňové zákony? Klidně by mohl být ponechán v platnosti současný systém, který by mohl být promyšleně reformován až po skutečné debatě, a každý daňový poplatník by mohl do své bájné peněženky, kvůli které se to prý vše dělá, dostávat v příštích dvou letech peníze třeba přímo v podobě měsíčního státního příspěvku.
Současný daňový experiment není bez přijetí jiných opatření, která by rozpočtový výpadek vyrovnala, nic jiného, než vychytralý způsob, jak navýšit dluh státu vytvořený během koronakrize nad rámec více než půl biliónu korun, který zákonodárci vládě už odsouhlasili. Navíc dluh dost zbytečný, protože vláda z oněch 500 miliard korun nedokázala 200 miliard zatím ani utratit.
Jinými slovy: proč přidávat peníze do peněženek občanů formou rádoby časově omezené daňové „reformy“, kterou za dva roky bude těžké odpískat, takže finanční krvácení státu bude nejspíš pokračovat? Všechny relevantní služby, které stát nebude schopný kvůli tomu už platit, si pak budou občané muset nakonec stejně zaplatit ze svých peněženek.
Takzvaný daňový balíček je ale politickou pastí nejen z výše uvedeného důvodu. Je to populistický tah premiéra Babiše před blížícími se volbami, který bude tlustšími peněženkami šermovat občanům před očima, zatímco o obřím dluhu způsobeném daňovou „reformou“ bude mlčet.
Je s podivem, že mu s tím pomáhají občanští demokraté, kteří se léta opájejí představou vyrovnaného rozpočtu. Mohou sice snížení daní prodat svým voličům jako prosazení jedné části svého programu, ale těžko jim prodají skutečnost, že ODS kvůli tomu klidně pomůže zvýšit již beztak obří dluh státu, navíc ve spolupráci s trestně stíhaným premiérem. Nejnovější průzkum stranických preferencí z dílny agentury Median, v němž se ODS propadla až za STAN, už ostatně naznačuje, jak voliči počínání ODS vyhodnotili.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Když už jsme u výčtu politických absurdit pojících se touto „reformou“, zmiňme nikoliv zanedbatelné riziko, že nestabilita ve vládní koalici, která může v souvislosti s balíčkem vypuknout, otevírá dveře k případnému pádu vlády, a tím i prezidentu Zemanovi k ustavení jeho vlastní vlády až do voleb. Se všemi důsledky, které by to mělo.