KOMENTÁŘ: Co s obyvateli Islámského státu? - Alex Švamberk

Jeho porážka je neodvratná. Mosul postupně osvobozují irácké jednoty, v Sýrii se stahuje smyčka okolo Rakky, a Palmýra i Al-Báb byly osvobozeny. Území pod kontrolou Islámského státu se zmenšuje. To rozhodně nejsou špatné zprávy, konec brutálního chalífátu lze jen vítat.

Oběti v Mosulu ale přinesly onu nerudovskou otázku, kam s ním, či v tomto případě kam s nimi, protože nejde o starý slamník, nýbrž o obyvatele a často příznivce Islámského státu, jejichž množství významně převyšuje beztak početné bojovníky.

V řadách Islámského státu bojovaly desetitisíce lidí, kromě sunnitů z Iráku a Sýrie i tisíce zahraničních džihádistů. Odhadovalo se, že na vrcholu sil měl chalífát ve zbrani 25 000 bojovníků, ve skutečnosti byl počet ještě vyšší, protože ne všichni bojovali čtyři, pět let a k Islámskému státu se nejen přidávali, ale někteří také odcházeli.

To je ovšem jen část lidí, protože chalífát měl také velký počet různých úředníků starajících se o výběr daní, nelegální těžbu, zpracování a prodej ropy i o samotný chod Islámského státu. Podobně jako bojovníci měli i mnozí z nich rodiny.

Islámský stát není mezinárodně uznán, taky pro to nejsou žádné důvody. Má to ale jasné důsledky. Islámský stát nelze denacifikovat jako Německo po pádu Třetí říše, kdy se moc předala těm, kdo se přímo nepodíleli na Hitlerových zvěrstvech. Islámský stát zmizí z mapy, ovšem jeho příznivci a lidé, kteří s ním byli spjati, se nevypaří, ale ocitnou se pod vládou, která je vůči nim nepřátelská.

Nejjednodušší to bohužel budou mít bojovníci - po těch, kteří se nevrátí domů, s chutí sáhnou salafistické milice v Sýrii, v Jemenu a v dalších zemích, které využijí jejich zkušeností. Ale co s jejich rodinami, s kohortami úředníků a s často poblouzněnými ženami?

Ti všichni se ocitnou v pro ně nepřátelském světě, kde skončí v lepším případě na okraji společnosti a v horším se stanou cílem a oběťmi. Mnozí se už při předchozích ofenzívách v Iráku stali oběťmi aktů msty zejména ze strany šíitských milicí. V řadě případů je z lidského hlediska pochopitelné, že příbuzní obětí Islámského státu berou spravedlnost do svých rukou, jenomže často se postupuje podle nyní odmítaného principu kolektivní viny, který už nadělal mnoho problémů.

Stačí si uvědomit, jak dlouho „pouhý“ schválený odsun Němců po porážce nacismu vyvolával třenice.

Sunnité žijící na územích pod kontrolou Islámského státu jsou všichni šmahem vnímáni jako nepřátelé, kteří vyvolali válku, jako zrádci a přisluhovači. Jde ale taky o oběti propagandy radikálů slibujících vytvoření nové, lepší společnosti uspořádané podle koránu, které podlehly právě proto, že po pádu Saddáma Husajna se právě sunnité stali terči útoků a perzekucí.

Řádění šíitských komand smrti vedle teroristických útoků sunnitských radikálů přispělo v letech 2005 a 2006 k rozpoutání sektářské války. A to, že Islámský stát v roce 2014 tak snadno ovládl sever Iráku, souviselo právě s ostrakizací sunnitů, kteří přestali podporovat Bagdád a dopustili se osudového omylu - domluvili se s IS, takže ten města ovládl bez boje za pomoci ostrakizované páté kolony.

Islámského státu není proč se zastávat, ale mezi jeho obyvateli je potřeba rozlišovat, vedle hrdlořezů jsou na jeho území také lidé, kteří jeho ideologii přijali a podporovali, protože jejich situace byla často zoufalá, ale sami nevraždili.

S blížícím se koncem chalífátu nabývá na významu poválečné uspořádání Iráku a také Sýrie, aby se za pár let situace neopakovala. Další vojenská pomoc Bagdádu by proto měla začít být podmiňována tlakem na tamní vládu, aby připravila reformy. Sunnité by se neměli znovu stát druhořadými občany a měla by jim být garantována rovná práva, aby propaganda radikálů nenacházela úrodnou půdu. Jinak se může situace opakovat.