Článek
Zjednodušeně řečeno, existují dvě možnosti. První ofenzivní předpokládá, že Kreml touží obnovit staré ruské impérium. Druhá defenzivní naopak, že Rusko se paranoidně bojí a snaží se držet si NATO od těla, aby nemohlo být nečekaně napadeno.
Pokud je pravdivé první vysvětlení, je třeba posílit východní křídlo Aliance. Rusko pochopí, že agrese se nevyplatí a bezpečnost NATO vzroste. Ten stejný krok bude naopak zcela kontraproduktivní, pokud je pravdivé vysvětlení druhé. Ruský strach z napadení bude větší a akutnější, Rusko bude tlačeno k vojenské akci, „dokud je ještě čas“, a bezpečnost všech stran klesne.
Rusko jednání „vykoplo“ dvojicí návrhů mezinárodních smluv, jedné mezi Ruskem a USA a druhé mezi Ruskem a NATO. Jejich základem je trojice požadavků. Žádná Ukrajina v NATO, žádné síly starých členských států NATO a Ruska ve střední a východní Evropě a žádné rakety středního a krátkého doletu tam, odkud mohou zasáhnout Rusko nebo státy NATO.
První ruský požadavek, tedy nepřijmout do NATO Ukrajinu, bude nepochybně v jednání zásadní. Situace je přitom notně delikátní. NATO se Ukrajinu přijmout nechystá, ale Ukrajině to nechce přiznat. A už vůbec si v tom nechce nechat diktovat od Ruska.
To, že Rusko nechce vidět Ukrajinu v NATO, nám však říká pramálo o tom, co je konečným cílem Moskvy. Je to věc dobře známá a kompatibilní jak s ofenzivním, tak s defenzivním vysvětlením ruských motivací.
Skutečné motivace nám pomůže spíše odhalit jednání o dvojici dalších ruských požadavků. Tím nejzajímavějším je zákaz rozmísťování vojenských sil starých členů NATO a Ruska na území jiného státu v Evropě. Tedy nad rámec těch sil, které tam byly k roku 1997.
Takový ruský požadavek je pro NATO vojensky i politicky téměř určitě nepřijatelný a Moskva to téměř určitě ví. Jeho přijetí by sice nezrušilo vstup ČR a dalších „nových“ členských zemí do NATO, ale naplňování závazku kolektivní obrany by řádně zkomplikovalo. Mimo jiné by vyžadovalo stažení trojice mnohonárodnostních praporů NATO Enhanced Forward Presence z Pobaltí a amerických sil z Polska a Rumunska.
Jak moc bude Moskva flexibilní ohledně právě tohoto bodu, nám hodně napoví o tom, co vlastně chce. Je možné, že ruský návrh není vůbec myšlen vážně směrem k NATO, ale je určen domácímu publiku v Rusku. Moskva chce obnovit impérium a pro NATO nepřijatelný, byť mírumilovně znějící návrh, je krok, jak hodit vinu za nadcházející eskalaci na NATO. Ze dvou pravděpodobných vysvětlení je to naštěstí to méně pravděpodobné, ale pořád nebezpečně pravděpodobné vysvětlení.
Druhé, o něco silnější a pro budoucnost Evropy o hodně pozitivnější vysvětlení představuje možnost, že Moskva na základě předchozích zkušeností z odzbrojovacích jednání přichází s maximalistickým požadavkem, aby měla kam ustoupit.
V takovém případě by pro Moskvu byl klíčový následující bod ruského návrhu – zákaz raket krátkého a středního doletu tam, odkud by mohly zasáhnout území jiné strany smlouvy. Tento požadavek se nám snadno může zdát marginální a nesmyslný. Vždyť NATO žádné rakety středního doletu v Evropě nemá a žádný raketový útok na Moskvu nechystá.
Prezident Putin nicméně kariérně začal v době extrémního strachu SSSR z „dekapitačního” překvapivého útoku NATO v KGB posedlé operací RIAN, která se zaměřila na systematické hledání indikátorů, zda nejsou přípravy onoho dekapitačního útoku na Moskvu v běhu. Tehdejší strach přitom pramenil z reálné zranitelnosti Sovětského svazu vůči překvapivému útoku, zapříčiněné mimo jiné tristním stavem ruských systémů včasného varování.
K sovětské paranoie v osmdesátých letech tehdy významně přispělo právě rozmístění amerických raket středního doletu, které díky geografii doletí do Moskvy velmi rychle, a ta nemusí mít čas reagovat. To, že si Moskva tehdejší rozmístění amerických raket v Evropě zavinila sama předchozím rozmístěním vlastních raket středního doletu SS-20, na její paranoii nic nezměnilo. Z výzkumu mezinárodních vztahů pak víme, jak moc lídry tyto rané kariérní zkušenosti ovlivňují.
Probíhající jednání s Ruskem je tak třeba bedlivě sledovat. V tuto chvíli nevíme, které vysvětlení ruských motivací je správně. Až průběh jednání ukáže, jestli je Moskva připravena nesmyslný požadavek na zákaz sil NATO na území členských států opustit. Pokud ano, je na místě číst ruský návrh jako defenzivní, motivovaný nesmyslnou, ale reálnou paranoií. Pokud naopak bude Rusko na požadavku trvat, je na místě chápat ruské akce jako ofenzivní a podle toho reagovat.