KOMENTÁŘ: Co je to deeskalace – Jaroslav Šonka

V následující diskusi se otevřela široká paleta názorů. Mezi poukazy na různé spolupracující skupiny evropských zemí, které své obranné propojení nacvičují, se objevily i poznámky o tom, že bez Američanů a jejich atomového arzenálu to nejde.

A připomnělo se občas i to, že atomární odzbrojení přivedlo Ukrajinu vůči Rusku do nerovné pozice. Zjednodušující komentáře o vyzbrojení či nevyzbrojení Ukrajiny ovšem ignorují několik nepopiratelných faktů.

Jak dlouho to trvá, než se dostanou moderní taktické a strategické zbraně do provozuschopného stavu? Necháme celou tuto dobu přípravy Ukrajině dodaných zbraní pana Putina dělat, co chce, a nové vyzbrojení propagandisticky využívat? Jaký možný důsledek by mělo použití jaderného arzenálu? Rusko by mohlo i vyhrát, ale vyhraje tak i „obilnici Evropy“? Co si s tím územím počne?

Vždyť hrozba strategickými interkontinentálními atomovými střelami před desetiletími počítala s geografickým odstupem několika tisíc kilometrů. Taktické zbraně, tedy zbraně malého a středního doletu, byly přeci právě z toho důvodu, že poškodí i okolí útočníka samého, jednou z prvních položek, kterou smlouvy, tehdy ještě se Sovětským svazem, po dohodě odstranily.

Dnes je z tehdejších hlavic, alespoň na americké straně, palivo atomových elektráren. A uměla by dnešní Ukrajina nukleární zbraně financovat a modernizovat? Krátká úvaha vede tedy k závěru, že ani atomový arzenál USA, ani vyzbrojení Ukrajiny v současné krizi nepomohou.

Schopnost obrany se vyvíjí pomalu, je závislá na spolehlivosti vojenských a technologických struktur a na dlouhodobém vzdělávání personálu (podle podobné úvahy ovšem víme i to, že povstalci na východě Ukrajiny své sofistikované zbraně nemohou používat sami).

Jak tedy bránit svobodný rozvoj Ukrajiny? Snad jen dlouhodobou deeskalací, což není proces, který by byl hledáním neotřesitelné pravdy, ale vyjednávání, které dává dohromady síť zájmů, byť nám jsou některé nepříjemné. Příklady existují.

Prahu navštívil před nedávnem bývalý novozélandský ministr pro odzbrojení Matt Robson.

Protože je to od nás daleko, řekly si některé atomární mocnosti, že si svoje bomby vyzkoušejí právě tam. Mururoa je známé jméno ostrova, který si vybrali Francouzi, aby testovali své bomby. My Středoevropané většinou nevíme, že se Austrálie, Nový Zéland a Oceánie dohodly na bezatomové zóně. Sice existují i v pacifické oblasti různá spojenectví se Spojenými státy, ale například užívat přístavy není pro americké námořnictvo možné, pokud jejich lodi či ponorky vezou nukleární zbraně.

O to se snaží i některé další světové regiony – kooperace ano, ale bez určitých rizik. Matt Robson, který po své ministerské kariéře začal snahy o nukleární odzbrojení podporovat na mezinárodní scéně, pozornosti českých médií úspěšně unikl.

Když jeho prohlídková túra vedla kolem Staroměstské radnice, požádal průvodkyni, aby jim ukázala i místo, kde je pamětní deska za Berthu von Suttnerovou, rozenou Kinskou, která se podle jeho vědomostí narodila někde tam. Profesionální průvodcovská firma nevěděla. Bertha Kinská, která zemřela téměř před sto jedna lety, měla pestré osudy.

Především však pracovala pro Alfreda Nobela. Přesvědčila ho o tom, že má založit i Nobelovu cenu za mír, a tuto cenu v roce 1905 také obdržela. Zemřela krátce před první světovou válkou, před kterou varovala, zatímco vedoucí politici všech zemí (političky tehdy nebyly) ji považovali za naivní bábu, která jezdí po celém světě a mluví o něčem, co není možné: totiž o odzbrojení a míru. Vlastně bychom dnes asi řekli: o deeskalaci.

Na rodačku jsme úspěšně zapomněli. Ale historie se opakuje právě po sto letech. Ne nadarmo nazval Christopher Clark svou knihu o začátku 1. světové války „Náměsíčníci“. Ani dnes se debata nevede osvíceným způsobem.

Austrálie, Nový Zéland a Oceánie jsou společenstvím různých politických systémů, které ovšem byly schopny se dohodnout na deeskalaci jako principu, odstranit především atomový arzenál, a přesto si zachovat svou různost a moderní vojenský potenciál nutný k obraně. Mělo by to pro nás být příkladem, jak zmírňovat napětí i bez diskusí o tom, jaký politický systém či jakou pravdu kdo má.

Schopnost obrany se zachovává, ale s poučením o nesmyslnosti některých zbrojních systémů. O těch se v debatě o Ukrajině dnes paradoxně opět diskutuje. Ovšem pan Putin přesvědčuje svět spíše propagandisticky, na mediální linii, což se vyzbrojením Ukrajiny také nedá řešit.