Článek
Kdyby nešlo o zemi významu Spojených států amerických, mohlo by to být dění zajímavé a co dopadů na náš život důležité podobně jako thriller sledovaný s pochutinami na gauči. Dění v zámoří ale tradičně ovlivňuje zbytek světa, je tedy dobré se předem připravit na možné dopady. V první řadě je zde takzvaná měkká síla, tedy inspirace a dopad kroků nové administrativy.
Co se týká koronaviru a karanténních opatření, čekat od Bidena inspiraci k uvolňování by bylo naivní. Už teď je jisté, že radost mohou opatrně začít mít stoupenci různých kvót na zastoupení žen, menšin, a podobně. Biden jmenuje do nové vlády menšiny, ženy tvoří výhradně jeho tiskový tým. K potěšení Ruska se znovu objevuje Jennifer Psakiová, která se už v době Obamovy administrativy stala miláčkem ruských médií i veřejnosti.
V Rusku si z ní stříleli kvůli údajné nedostatečné odborné připravenosti, ona se hájila, že je oběť ruské propagandy. Muselo to být pro „Jen“ těžké, ale zvenčí to bylo docela zábavné. Kdyby se budoucí vztahy mezi velmocemi ve světě udržely na úrovni úsměvného pošťuchování, mohli bychom otevírat šampaňské.
Mnohem více pravděpodobné je ale pokračování dalšího dějství studené války. Ta stará oficiálně skončila před třiceti lety, pak jsme se pár let nadechli svobody a optimismu, tedy atmosféry legendárních devadesátek. Naděje a naivitu dané doby, která byla svým způsobem jedinečná a úžasná, dobře vystihl politolog Fukuyama názvem knihy Konec dějiny. Kniha je to hezká, ale že byla napsaná předčasně, je už více než zřejmé.
Na mezinárodním poli se očekává, že Biden bleskem přistoupí k Pařížské klimatické úmluvě, kterou jeho předchůdce Trump odmítl. Ochrana životního prostředí je samozřejmě potřeba, protože když ho zničíme, dojedeme na to všichni, protože následky se o hranice tvořené čárami na mapě nestarají. Problém je, že tato úmluva, stejně jako další, je spíš než cokoliv jiného hezký závazek bez konkrétních a hmatatelných výsledků. Zdali se USA vzdají části rozvoje nebo budou investovat do nových technologií, bude záležet i na Bidenovi.
Touha vrátit se k jaderné dohodě s Íránem je samozřejmě dobrá, vyhovuje i postoji ostatních velmocí a mocností včetně EU. Naštve ale stát Izrael, takže se Biden bude muset činit, aby uklidnil vlivnou židovskou lobby. Turecká koketerie s Ruskem je hmatatelná a nabídka na jednání o S-400 je na stole. Bidenovi ovšem prezident Erdogan ležel v žaludku už dříve, takže klín do NATO Moskvě asi zůstane. Spolupráce s evropskými spojenci snad opět dojde oživení – doufejme, že místo rozšiřování vojenských základen raději čilým, pro všechny výhodným obchodem. Tak by to bylo fajn i s Ruskem.
Prostě atmosféra vzájemné spolupráce jako v devadesátkách, kdy se možnost úspěchu válečných jestřábů zdála chvíli vzdálená, by byla optimistická verze. Stejně jako rezignace na šíření demokracie ohněm a mečem, opuštění podpory různých barevných revolucí s tragickými výsledky, praktikování dvojího metru, netolerance k odlišným názorům a mistrování jiných zemí, zatímco před vlastním prahem zůstává neuklizeno. Mnohem realističtější je ale nemít vysoká očekávání. Bidena zcela pochopitelně většina světa vnímá jako prezidenta na jedno volební období, protože přece jen má svá léta.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Fakt, že gerontokracie nikam nevede, byl známý už soudruhům v SSSR, proto jmenovali Gorbačova. Jeho činy byly nejvýznamnější tím, co následovalo po jeho odchodu. Jinak řečeno, pro co připravil půdu. Tak to bude i s Bidenem. Brzy se uvidí, jestli je opravdový státník schopný překonat předchůdce a zhojit rány doma i ve světě, nebo jen mandylion bez tváře.