Článek
Snah zastavit Čínu bylo hodně, ale zatím žádná neuspěla. Arbitráž, že nemá nároky na sporné území v Jihočínském moři, neuznala, dál tam buduje základny, Hongkong si podřizuje, i když měl být padesát let autonomní, a vysílá stále častěji svá letadla a lodě k Tchaj-wanu. Má už více válečných lodí než USA, i když menších, staví však už čtvrtou letadlovou loď, která rozměry příliš nezaostává za americkými a určitě není určená pro obranu vod okolo čínského území, které chrání nebezpečné protilodní střely. Už před deseti lety varoval tehdejší americký ministr obrany Robert Gates, že kvůli nim možná nebudou moci americké letadlové lodě operovat u Číny.
USA sice mají obranné smlouvy s Japonskem a Jižní Koreou, tyto země ale nedokázaly zastavit čínské ambice. To nemůže ani Kvadrilaterální bezpečnostní dialog (QSD), do něhož jsou zapojené USA, Japonsko, Austrálie a Indie, protože jde přece jen o značně rozdílné země, i když je spojují obavy z ambic Pekingu.
Nový pakt však představuje jinou úroveň – tvoří ho anglosaské země se stejnými tradicemi a moderními ozbrojenými silami. V bezpečnostní oblasti mají obě země s USA nadstandardní vztahy. Britové vyslali po Američanech druhý největší kontingent do Iráku i Afghánistánu. Americké zbrojovky vyvíjejí některé své zbraně, jako jsou bezpilotní bojová doprovodná letadla, přímo v Austrálii a mnozí američtí vojáci stažení z Afghánistánu zamířili na pátý kontinent posílit tamní posádky.
Pakt umožní Austrálii stavět střely s plochou dráhou letu a jaderné ponorky, byť ty budou nosit jen konvenční zbraně. Oproti dieselelektrickým jsou tišší a hlavně mají neomezený akční rádius. To, že nenesou jaderné zbraně, není až tak klíčové, v konfliktech se stále více upřednostňují přesné zbraně oproti zbraním hromadného ničení.
I když všechny země tvrdí, že pakt není namířen proti Číně, každému je jasné, že ano. Ministr obrany australského státu Severní teritorium, který má nejblíž k Jihočínskému moři, to dokonce přiznal. I bez něj by to ale Peking věděl a jasně dává najevo svou nelibost. Bude muset čelit hrozbě, se kterou tolik nepočítal – rostoucí flotile ponorek, které mohou snadno a dlouho operovat i ve vodách, na něž si klade nároky, a které raketový deštník nezastaví.
Aukus představuje první tvrdou odpověď na čínské snahy, a ne náhodou čínští experti varují, že by se v oblasti mohl změnit v novodobé NATO, zejména pokud by se k němu přidali někteří další spojenci USA v oblasti, jako Jižní Korea. Už nyní pakt komplikuje čínské plány dostat pod kontrolu Tchaj-wan. Britský premiér Boris Johnson dokonce nevyloučil možnost, že by mu v případě napadení přišla Británie na pomoc.
Zapojení Británie sice může působit divně, protože má k oblasti daleko, jenomže po odchodu z EU rostou britské zájmy ve světě, zejména v zemích commonwealthu.
Aukus současně ukazuje na klesající význam NATO. USA vidí už od nástupu Baracka Obamy hlavní nebezpečí v Číně, protože indo-pacifická oblast se stala klíčovou ekonomickou zónou. Nový pakt to potvrzuje. Západoevropské země už nečelí takovému nebezpečí jako v dobách studené války. Rusko sice posiluje, ale jeho hranice jsou východněji než dříve. Na druhou stranu své imperiální choutky ukázalo při anexi Krymu a také posilování vazeb s Běloruskem naznačuje, že se ruský perimetr obrany posouvá opět na západ.
Absence sjednocující hrozby se projevuje v rozhádanosti členských zemí NATO, většina dokonce neplní své závazky ohledně výdajů na obranu a často je vidět, jak každá uplatňuje své zájmy bez ohledu na ostatní. Takovéto spory USA nezajímají a vybraly si proto svého partnera – Brity –, což ovšem evropskou obranu dále oslabuje, protože část britských sil bude působit jinde. Radost, že se Západ konečně dokázal postavit asertivní Číně, tak provázejí obavy a je potřeba, aby se evropské země NATO sjednotily. Těšit se, že jsme v závětří daleko od ohniska aktuálních hrozeb, není radno. Dnes má každý větší konflikt globální dopad a je nutné si uvědomit, že velkého konfliktu s Čínou by mohla některá země využít pro své cíle. Bez NATO není šance se ubránit.