Článek
Není to ovšem tak dávno, co jeho výhody vychvalovali, zejména akceschopnost vítěze, jenž se nemusí tak jako na kontinentě handrkovat s koaličními partnery a může bez ústupků prosadit svůj program. Zdá se, že zapomněli, že by dnes Británie měla levicovou vládu i v poměrném volebním řádu. Vždyť vedle Labour Party volí 11 procent levicové liberály, 6 procent stranu zelených a neméně tolik velšské a skotské nacionalisty, takže zhruba 63 procent Britů si opravdu přálo levicovou vládu.
Dokud levice bývala uměřená, tak navzdory zvyšování státních výdajů na neefektivní sociální politiku se svět nezbořil, a vlády toryů fiskální deficit vždy napravily. Současní ideologové levice ale hodlají prosadit nezvratné změny a s politickou reakcí zatočit. Svědčí o tom nic neříkající floskule labouristického vůdce Keira Starmera, jenž své plány pečlivě ukrývá a potenciální voliče chlácholí slibem, že nezvýší daně z příjmu.
Britský politický establishment, těžko mluvit o elitě, tak jako politici v celé západní Evropě na svou vymírající společnost uvalil tři ohromné zbytečné problémy: masovou imigraci, neemisní elektrifikaci hospodářství a politiku inkluze (vyrovnání údajně znevýhodněných) rasových a sexuálních menšin. Ať už s tím souhlasíme nebo ne, jisté je jedno, tento záměr představuje nevypočitatelné finanční náklady, společenský rozvrat a zbídačení většiny obyvatel.
Británie to dobře ilustruje. Přistěhovalci z třetího světa naplnili věznice a ty už mají blízko k maximální kapacitě (88 778). Vláda by tedy měla stavět nové, to je ovšem nákladné a dlouho to trvá. Proto politici tak často prosazují politiku po nás potopa. Stačí zmírnit tresty a předčasně mnohé trestance propustit. Zvýšená kriminalita ale také něco stojí. Labouristé odmítají uzavřít hranice a nelegální příchozí deportovat. Nové ubytovny stavět musí. A letos už přistálo u ostrovních břehů rekordních 50 000 osob.
V politice nulových emisí hodlá nová vláda pokračovat s ještě větším úsilím než dosavadní garnitura. Jestliže nezvýší daně z příjmu – zvedne daně dědické, z nemovitostí, akciových úroků a zvýší se poplatky státní správy. Nejbohatší třída bude platit už kdysi plánovanou rezidenční daň. Stačit to nebude, a tak labouristé, ač poškodí hospodářství, nepochybně nějak zdaní nenáviděnou střední podnikatelskou vrstvu. A co teprve zcela nefunkční a nejdražší zdravotnictví na světě! Žádná vláda neměla odvahu zavést pořádek a raději zdravotníky uplácela. Britové jsou hákliví na každou reformu v obavě, že by měli platit jako v Americe. A tak už se šikují ke stávce mladí doktoři, dobře vědí, že si polepší.
Náklady na tu třetí kalamitu, „společenskou spravedlnost“, vypočítat nelze. Inkluze neschopných ale neviditelně poškozuje meritorní (zásluhovou hierarchii) podnikání a efektivitu státní správy.
Konzervativci svou kompromisní politikou s levicovou ideologií a neochotou nebo neschopností snížit byrokratizaci ekonomiky způsobili hospodářskou stagnaci. Jejich voliči se cítí zrazeni: „Vím, že jsou labouristé daleko horší, ale nedokážu se přinutit, abych torye volil.“
Všechno špatné je k něčemu dobré. Británie se brzy stane výstražným příkladem rozvratu a bídy a jistě vyvolá reakci i v Evropě, kde se už ledy lámou.