KOMENTÁŘ: Celní válka, Tomáš Baťa a ztracené dekády – Alex Švamberk

V globalizované společnosti a globalizovaném trhu nedávají vysoká cla smysl. Brzdí mezinárodní obchod, což může mít závažné dopady. Spojeným státům hrozí stagflace, kdy hrubý domácí produkt neroste a ceny stoupají. Pokud se občas mluví, že nejlepší je jakákoli dohoda, z které mají prospěch oba, což se označuje jako win-win, tak tady prohrávají obě strany.

A může to skutečně mít vážné dopady. Ředitel největšího hedgeového fondu Bridgewater Ray Dalio vývoj v Americe, která zavádí vysoká cla a chce přenést výrobu zpět na území předlužených Spojených států, přirovnal k vývoji v Německu, kde také v rámci boje s nezaměstnaností po velké hospodářské krizi sáhly k podobným krokům – výroba se soustředila do Německa a zavedla se vysoká cla, která měla pomoci umořit dluhy.

Dalio si říkal, že celní válka nemusí přejít v ozbrojený konflikt, ale Tomáš Baťa v třicátých letech označil za největší problém pro rozvoj ekonomiky právě cla. Varoval, že vedou k válkám. Bohužel měl pravdu, jak se ukázalo v září 1939.

Základy současné globální ekonomiky, která umožnila ohromný rozvoj, byly položeny po druhé světové válce a jedním z klíčových prvků bylo právě omezení cel.

Není to však jediná možná ekonomika. I v dnešním světě můžeme vidět nejen polotržní ekonomiky se státními zásahy, ale i zcela netržní centrálně řízenou severokorejskou ekonomiku vycházejí z doktríny čučche.

Ta má tři součásti – tedy zcela nezávislou politiku, zajištění obranyschopnosti a ekonomickou soběstačnost, kdy si všechno má země vyrobit sama. Severokorejci vedou mizerné životy, opakovaně se potýkají s nedostatkem potravin, čelí ohromujícím sankcím, ale KLDR existuje přes 75 let a navzdory všem překážkám je schopna vyrábět balistické rakety a jaderné nálože.

Je proto nutno vážně brát Daliova slova, že můžeme být svědky podobně šokujícího vývoje, jaký jsme viděli už v minulosti a jaký si dnes nedovedeme přestavit.

Často míváme pocit, že ekonomika běží jaksi sama a my její vývoj můžeme jen korigovat. Možná je to pod vlivem zjednodušeně pojatého marxismu, který tvrdil, že ekonomika je základna, která formuje nadstavbu tvořenou kulturou, institucemi, strukturou politické moci. Engels však upozorňoval, že i nadstavba ovlivňuje základnu.

Během revolucí se to často projevovalo znárodněním nebo zestátněním soukromého majetku, jindy se musela ekonomika podřizovat třeba pojetí světa a víry. Myslím, že jsem už jednou psal, že staří Egypťané věnovali ohromné prostředky na budování hrobek, které nic nepřinášely. Protože však věřili v posmrtný život, na který je mrtvého potřeba zajistit, stavěli pro faraony i pyramidy. Egyptská společnost se nezhroutila a existovala mnohem dále než naše, i když procházela krizemi.

Americká společnost samozřejmě nezačne budovat pyramidy, byť i v ní se objevilo docela dost survivalistů, kteří začali budovat vlastní protiatomové kryty. To však neznamená, že Trump pokoušející se otáčet kolem dějin nevytvoří jinou podobu ekonomiky, než je ta globalizovaná.

Globalizaci označuje dlouhodobě za ztělesněné zlo a uzavřením trhu chce dosáhnout soběstačnosti (jako Severokorejci) USA ve všech směrech.

Můžeme jen doufat, že vývoj nebude přesně kopírovat minulost a neskončí to u japonské společnosti z devadesátých let. Japonci tehdy měli velmi vysoké platy, takže v cizině si museli připadat jako králové, ovšem doma měli extrémně vysoké ceny všeho. Import byl co nejmenší, což usnadňoval fakt, že Japonci upřednostňovali nákup domácího zboží a domácí rýže před tou dovezenou s nálepkou importovaná. Země trpěla ekonomickou stagnací.

Období 90. let označují japonští ekonomové jako Ušinavareta Jūnen – tedy Ztracenou dekádu. Ze stagnace se Japonsko nedostalo po dalších třicet let a termín brzy nahradil výraz Ztracené dekády.