Článek
Jako první přijala zákon zakazující zahalování tváře na veřejnosti v roce 2010 Francie, rok poté začal obdobný předpis platit v Belgii. Ostatní země EU tento příklad na úrovni legislativy celostátního dosahu sice nenásledovaly, ale kromě veřejné debaty řeší danou otázku na lokální či institucionální úrovni především Španělsko, Velká Británie, Německo či Itálie. Ať již v místních vyhláškách měst, práva určovat způsob odívání v anglických školách, či v jiných podobách.
Opatření upravující právo zahalovat tvář na veřejnosti podle sociologických průzkumů podporují ve výše zmíněných státech více než dvě třetiny občanů, v případě Francie je to dokonce 82 procent. Jedná se nejen o země s největším počtem muslimů ze starých členských zemí EU, ale také o země největší co do rozlohy a počtu obyvatel, které v EU již tradičně udávají směr. Směřuje tedy Evropa k orgiím xenofobie?
Jedná se zde spíš právě o kulturní výlučnost, svébytnost, tradice a především reciprocitu. V evropské kultuře, postavené na ideálech a principech antického Řecka, Říma a křesťanství, je tradicí, že si při společenském kontaktu vzájemně vidíme do tváře. Neverbálním znakům komunikace je přičítáno dokonce až 67 procent celkového významu, který člověk vnímá ze strany svého protějšku v debatě.
Každá společnost má právo rozhodovat o podobě a způsobu dodržování pravidel soužití. Zákaz burek a nikábů ovšem v žádném případě nesmí být útokem na svobodu vyznání, která je věcí čistě soukromou. Svobodné praktikování víry je také jedním ze základních stavebních kamenů moderní evropské civilizace a nesmí být zpochybňováno. Omezení zahalování obličeje tedy nesmí být útokem na možnost volby vyznání, ale pouze úpravou pohybu ve veřejném prostoru.
Tím se dostáváme k otázce reciprocity. Pokud se v zemích Evropy veřejnost shodne na oprávněnosti osob muslimského vyznání nosit burku a nikáb jakožto součásti kulturní tolerance, pak stejnou kulturní toleranci mají Evropané právo očekávat v jiném civilizačním prostoru. Jedná se tedy o věc spravedlivé vzájemnosti. Pokud burky a nikáby v Evropě, pak bikiny, sukně a odhalená ramena v zemích muslimských. Jestliže tomu tak není, nemohou se muslimové divit nechuti Evropanů k zahaleným tvářím a postavám.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Ve spravedlivém a tolerantním světě by nemělo záležet na tom, jak jste oblečení v jakékoli zemi, v bikinách, burce nebo skotském kiltu by se měli mít možnost pohybovat všichni po celém světě.