KOMENTÁŘ: Buďme rádi za NATO – Alex Švamberk

Když se rozpadl sovětský blok, skončila studená válka a v roce 1991 byla rozpuštěna Varšavská smlouva, mnozí včetně prezidenta Václava Havla dávali najevo, že by mohlo skončit i NATO. Členské země aliance se však už v roce 1990 shodly, že potřebují dále spolupracovat na udržování míru. Naivní idealismus brzo pominul, když rozpad Jugoslávie provázely krvavé balkánské války. Síla aliance byla potřeba mimo jiné pro zajištění bezletové zóny nad Bosnou.

V rámci změny geopolitické situace se však NATO se otevřelo i postkomunistickým zemí, které se - včetně Ruska - v roce 1994 zapojily do programu Partnerství pro mír. O pět let později už byla Česká republika spolu s Polskem a Maďarskem přijata do NATO. Přispělo k tomu naše rychlé zapojení do mezinárodních misí. Už na konci roku 1990 zamířili českoslovenští chemici do Saúdské Arábie a pak se zapojili i do osvobození Kuvajtu v rámci operace Pouštní bouře. Podíleli si i na operaci UNPROFOR v Chorvatsku.

Proti vstupu agitovali kromě komunistů i Sládkovi republikáni, ale marně. Hořkou pachuť přineslo bombardování Jugoslávie zahájené o dva týdny později bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, které se rozšířilo i na bombardování mostů a elektráren. Přes území České republiky začala přelétávat alianční letadla včetně bojových.

Komu se zdá, že je NATO agresivní pakt, měl by si uvědomit, jak aliance funguje. Sama o sobě o spuštění žádných operací nerozhoduje, i použití článku 5 o kolektivní obraně, kdy se útok na jednu členkou zemi považuje za útok na alianci, je složitý proces. Napadená země musí o jeho aktivaci sama požádat a doložit, že jde o útok vedený ze zahraničí. O jeho uplatnění rozhoduje Severoatlantická rada, ve které každý členský stát reprezentuje jeden zástupce. Poprvé byl aktivován po teroristických útocích Al-Káidy na New York a Washington. Žádost Spojené států byla schválena jednomyslně, každý stát ovšem sám rozhoduje, jak pomůže.

Pokud však Moskva říká, že je NATO namířeno proti ní, má pravdu, i když je to trochu zjednodušené. NATO je zaměřeno proti ruské agresi, která vzbuzuje obavy nejen členských zemí. Po útoku na Ukrajinu proto do aliance vstoupily do té doby neutrální Finsko a Švédsko. Kdyby Moskva nezaútočila, tak by se hranice Ruska s aliančními zeměmi nezdvojnásobila.

Rusko rádo tvrdí, že ho Západ podvedl, protože mu slíbil, že se NATO na východ nebude rozšiřovat. I ruský prezident Vladimir Putin však musel přiznat, že žádný takový písemný závazek neexistuje. Sám nepochybuju, že se při sjednocení Německa hovořilo i o rozšiřování NATO, protože jeho členem byla Spolková republika, zatímco Východní Německo bylo součástí Varšavské smlouvy. Pokud však nic podepsáno nebylo, tehdejší představitelé Sovětského svazu to zřejmě nepovažovali za potřebné. Uvažovali o orientaci na Západ, a ne o udržení impéria.

Zájem pobaltských zemí, Polska, Rumunska, Maďarska a naposled i Finska o vstup lze chápat. Je dán historickými zkušenostmi s ruskou nebo sovětskou agresí i obavami ze zamrzlých konfliktů, kde ruští vojáci působili v roli mírotvorců, kteří de facto bránili legitimním vládám kontrolovat celé území, což je oblíbená ruská taktika uplatnění po Gruzii a Moldavsku i na Ukrajině.

Dneska můžeme být rádi, že aliance přežila svou klinickou smrt, o níž mluvil francouzský prezident Emmanuel Macron, a obnovila svou akceschopnost a plní svůj úkol, jímž nyní je odstrašovat Rusko. Bylo by samozřejmě krásné, kdyby NATO nemuselo existovat, ale teď je moc dobré, že existuje.