Článek
Pravda, stranu brexit i covid hluboce rozštěpil, ale problém dlouhodobé stagnace britského hospodářství je prakticky neřešitelný a žádný rozumný program nemá politickou šanci, neboť voliči konzervativců, z poloviny důchodci, nemají zájem na omezení sociálních výdajů a zbytnělé byrokracie, deregulaci a, nedej bože, razantní liberalizaci trhu, jak se o to amatérsky pokusila premiérka Liz Trussová.
Stranu volí lépe situovaní občané a ti si změnu nepřejí. Většina z nich žije v zámožných čtvrtích Londýna a v jihovýchodní Anglii, kde stále ještě panuje vysoká životní úroveň. Británie žije na úvěr, trvalý propad zahraničního obchodu kompenzují převážně zahraniční investice do transakcí londýnského finančního trhu a nemovitostí.
Covidové prázdniny enormně zvýšily nejen státní dluh, ale i počet lidí závislých na dávkách (5,3 milionu osob práci nehledá) a výpadek rozpočtu je neudržitelný. Vláda padlé premiérky nepochopila, že s levnou úrokovou mírou financovanou cizinci, ergo na pouhé snížení daní, je amen. Jistě měla pravdu, vysoké daně a přeregulovaná ekonomika růst brzdí a dovoz levné pracovní síly výkonnosti nesvědčí.
Doba jí ale nepřála, postcovidová a energetická inflace zničila život na dluh a vyžaduje škrty v rozpočtu, zejména sociálních dávek, zdražení úvěrů a snížení nákladů na provoz státu a možná i zvýšení daní. Současná hospodářská krize není deflační, zvyšovat objem peněz v oběhu pohání inflaci, s kvantitativním uvolňováním, jak tomu bylo v letech 2008–9, je konec.
Problém britské stagnace je dnes neřešitelný, polovinu státních příjmů spolyká nekontrolovatelné a nefunkční státní zdravotnictví a sebemenší náznak reformy vyvolává bouři odporu. Většinový volební systém upevňuje vztah poslance s voliči svého okrsku a podporuje status quo. Nelze jim naordinovat zásadní potřebnou změnu, když si žádnou nepřejí.
A labouristická opozice? Ta vede kulturní válku za genderovou emancipaci a žádnou jinou metodu než zdaňovat a rozdávat nezná. Přebujelý sociální stát „blahobytu“ (welfare) je pro ni prostředkem na vyrovnávání životní úrovně, o dynamice tržního hospodářství nechce slyšet. Co s tím? Teprve ekonomický propad a masová nezaměstnanost by mohla vyvolat v život radikálního reformátora typu Margaret Thatcherové.
A tak se pozornost novinářů upíná k nadcházejícím volbám nového premiéra, jako by na nich záležel osud království. V zákulisí však došlo ke změně pravidel, aby trapná druhá premiérská volba po 45 dnech proběhla co nejrychleji. Každý z kandidátů musí získat podporu jednoho sta poslanců (z 357), aby se mohl klání vůbec zúčastnit, počet zájemců tak klesl na tři.
Exministr financí Rishi Sunak má za sebou více než třetinu, Boris Johnson navzdory všemu stovku asi získá. Ta třetí vzadu, Penny Mordauntová, má sice slabou podporu, ale poslanci mohou taktizovat, aby s její pomocí vyřadili jednoho z nenáviděných hlavních kandidátů. Stačilo by jí dát více hlasů, aby postoupila do druhého kola. Jen aby se nepřepočítali a neskončili s novou beznadějnou premiérkou. Kdyby totiž vše probíhalo hladce, o osudu dvou hlavních kandidátů by tak jako minule v druhém kole rozhodovali straníci – a vyhrál by Johnson.
Sunak je schopný ekonom a zkušený finančník, všichni ale vědí, že ho na rozdíl od většiny poslanců členové strany odmítli a zvolili neoblíbenou Trussovou. Má smůlu, je Brit indického původu, a aby se mohl stát premiérem, musel by mít charisma, jaké může mít pouze domorodý anglický našinec stále ještě většinové populace. A toho má bohužel Johnson víc než dost. Konzervativce nejspíš už nic před volebním krachem za dva roky nezachrání, hospodářské krizi se vyhnout nelze.