KOMENTÁŘ: Boj proti jaderným elektrárnám se podílí na globálním oteplování – Bohumír Žídek

Říjnová zpráva mezinárodního klimatického panelu (IPCC), podle níž je cíl pařížské klimatické dohody udržet růst teplot pod 1,5 stupně už v podstatě nerealizovatelný, mobilizovala bojovníky proti změně klimatu. Probudila další vlnu aktivistických akcí, které usilují o ukončení činnosti uhelných elektráren, jež se notnou měrou podílejí na emisích uhlíkových plynů a tím změnu klimatu výrazně prohlubují. Tak například skupina aktivistů Greenpeace, včetně několika Čechů, vyvěsila transparent s nápisem „Skončete dobu uhelnou“ na těžní věži ve slovenském uhelném dole. [celá zpráva]

Přitom často stejní aktivisté a stejné environmentalistické organizace dlouhodobě pracují na tom, aby uhelné elektrárny měly mnohem větší podíl na výrobě elektrické energie, než by musely. Tak třeba naposledy v listopadu 70 německých ekologických organizací vyzvalo úřady, aby minimálně dočasně odstavily jaderné reaktory, u nichž je podle nich nedořešen problém s ukládáním jaderného odpadu.

A právě dlouhodobý boj aktivistů proti jádru neznamená nic jiného než více emisí. Nejlépe to lze ilustrovat na příkladu ze Spojených států. V kalifornském San Onofre v červnu 2013 uzavřeli jadernou elektrárnu. Dopady tohoto kroku analyzovali badatelé z Energetického institutu při Kalifornské univerzitě v Berkeley. Výsledek? Emise CO2 se v důsledku uzavření atomové elektrárny za první rok zvýšily o 9 milionů tun, což badatelé srovnávají se situací, jako kdyby po silnici začaly jezdit další dva miliony automobilů. Náklady na výrobu energie za prvních 12 měsíců stouply o 351 milionů dolarů (zhruba 8 miliard korun).

Právě výše zmíněné Německo si k cíli kvůli emisím skoncovat s energií vyráběnou z uhlí přibralo i závazek do roku 2022 ustoupit od jaderné energie. Někdo by řekl, že si to Německo vzhledem k vysokému – více než třetinovému – podílu obnovitelných zdrojů na tamním energetickém mixu může dovolit. Německu se skutečně v letech 1990 až 2017 podařilo zároveň snížit výrobu energie z jádra (ze 152,5 na 117 mld. kilowatthodin) i z uhlí (ze 311,7 na 223,8 mld. kilowatthodin) a naopak výroba „zelené“ energie stoupla z 19,7 mld. kilowatthodin na 212,2 mld.

Ale je něco jiného výrobu z obou zdrojů snižovat a úplně ji eliminovat. Aby je obnovitelné zdroje dokázaly nahradit, musely by vykrýt výrobu více než 340 mld. kilowatthodin. Pokud by Německo nebylo posedlé bojem proti jaderné energii, která žádné emise CO2 neprodukuje, uhelných elektráren by se zbavilo mnohem rychleji. Pokud by tedy hlavním cílem bylo co nejrychleji snížit emise a něco udělat s globální změnou klimatu.

Lze samozřejmě argumentovat tím, že jaderná energie má své mouchy, kvůli nimž je lepší upřednostňovat obnovitelné zdroje. Třeba problémy s ukládáním odpadu nebo vysoké náklady na stavbu reaktorů. Upřednostňovat jeden zdroj však není totéž jako zbavovat se druhého. Nehledě na to, že i u obnovitelných zdrojů lze vyjmenovat řadu slabin. Tak například u větrných elektráren jde o nebezpečí pro ptáky a netopýry (podle institutu IZW mohou turbíny v krajním případě v Německu usmrtit i 300 tisíc netopýrů ročně). U fotovoltaiky je zase při výrobě panelů problém s emisemi fluoridu dusitého a fluoridu sírového, které patří ke skleníkovým plynům. Tím neříkám, že máme s obnovitelnými zdroji skoncovat, ale nelze ani jednoznačně říct, že by jaderná energie byla horší než tyto zdroje.

Samozřejmě, svět vyděsila nejprve zkáza Černobylu a celkem nedávno došlo k nehodě japonské elektrárny ve Fukušimě. Právě ta druhá definitivně zpečetila osud jádra v Německu. Jenomže je třeba si uvědomit, že jde o anomálie. O diletantství sovětských soudruhů, kteří v Černobylu zkazili a porušili, co se zkazit a porušit dá, se netřeba příliš rozepisovat. V případě Fukušimy došlo k nešťastné kombinaci ničivého zemětřesení, následného zaplavení elektrárny v důsledku vlny tsunami a chyb vedení elektrárny.

Pokud budou učiněna patřičná opatření, která doporučila japonská parlamentní komise, lze opakování něčeho podobného předejít. Nebylo tedy nutné reagovat hystericky. Američtí vědci se obávají, že kvůli odstavování dosluhujících jaderných elektráren nebudou emise skleníkových plynů v USA klesat, ale stoupat. Podobně se mohou bát ve Francii, kde jádro dlouhá léta převládalo – prezident Emmanuel Macron nedávno potvrdil, že se do roku 2035 sníží podíl jádra v energetickém mixu na 50 procent.

O roli jaderné energie v boji proti změnám klimatu se přitom hovořilo i na konferenci v polských Katovicích. Pokud uznáváme, že globální změna klimatu je jeden z hlavních problémů současnosti a v oblasti životního prostředí jde o vůbec největší nebezpečí, potom by boj proti emisím skleníkových plynů měl být prioritou. Z tohoto hlediska je boj proti jaderné energii kontraproduktivní.