Článek
Milan Kundera měl jako vycházející hvězda české literatury to štěstí, že se někdy v roce 1967 setkal v Praze s Louisem Aragonem, tehdejším guru francouzské levicové intelektuální scény, a udělal na něj dojem. Domluvil se francouzsky, zabýval se zevrubně francouzským románem, Flaubert byl pro něj velikánem. Když potom navštívil Paříž, Aragon ho tam uvedl mezi levicové kulturní elity. Vzápětí, po vpádu vojsk do Československa, vyšel ve Francii Žert a, což bylo pro Kunderův francouzský začátek klíčové, Aragon mu k němu napsal předmluvu včetně formulace, která obletěla kulturní svět: v Československu se po invazi rozprostírá „Biafra ducha“ (v narážce na tehdejší genocidu v africké Biafře). Žert takhle českému spisovateli otevřel dveře do Francie i do světa.
Francie byla v té době kulturním a demokratickým pupkem světa, kam se zcela automaticky uchylovali pronásledovaní intelektuálové ze všech kontinentů, samozřejmě ze střední Evropy. Z Čechů tam žili už Josef Šíma či Toyen a brzy po invazi tam emigrovali Petr Král, Vladimíra Čerepková, Prokop Voskovec, Věra Linhartová a další. Následovali Jan Vladislav či Jiří Kolář. Pavel Tigrid tam vydával Svědectví. Solženicynovi tam poprvé rusky vyšlo Souostroví Gulag.
Když tam Milan Kundera vycestoval v roce 1975 učit na univerzitě v Rennes, měl už půdu připravenou. Navíc invaze do Československa otřásla na dlouho intelektuální Francií, sledovala s napětím, jak se u nás utahují šrouby.
Byl Kundera českým, či francouzským autorem? Takto položená otázka nedává smysl
Rozhodujícím momentem pro Kunderu bylo, že si ho pod svá křídla vzal vydavatel Gallimard. Gigant francouzského knižního byznysu, vydával většinu nejlepších autorů. Se svou finanční a organizátorskou vahou byl s to prosadit autora, na jehož literární kvalitu věřil, na všech větších veletrzích, zajistit mu interview ve světových médiích a překlady do dalších jazyků.
Není pochyb o tom, že světový úspěch, jakého Kundera jako jediný česky píšící spisovatel dosáhl, by byl bez Gallimardova přispění těžko myslitelný. Nakladatel pracoval na tom, aby autor dostal nejprestižnější ceny, včetně zřejmě Nobelovy. Ta z nejrůznějších důvodů nepřišla, Kundera jí ale byl blízko. Získat takové ocenění je bez silného nakladatele nemožné. Proto česká literatura na ni dosáhla jen jednou, v osobě Jaroslava Seiferta.
Byl Kundera českým, či francouzským autorem? Takto položená otázka nedává smysl. Své literární začátky, první slávu i okouzlení Janáčkem zažil v Československu, odtud čerpal svou inspiraci a motivy. V kvetoucích 60. letech tu byli i jiní skvělí autoři, Škvorecký, Vaculík, Klíma či neopakovatelný Hrabal. Nikdo z nich ale ve světě příliš neprorazil, neměli za sebou nikoho, kdo by je tam uvedl.
Polovinu svého života Kundera prožil ve Francii, ke konci začal psát francouzsky, to znamená, že si musel osvojit jiné obrazy, jiná slovní spojení, než s jakými do té doby pracoval. Pro Francouze je francouzským autorem, kterého obdivují, právě tak jako jsou pro ně Picasso nebo Chagall francouzskými malíři, ač se narodili v jiné zemi. Ve světě literatury to je ale jedno. Zůstává literární hodnota díla, o niž Kundera stál po celý svůj život víc než o cokoli jiného.
(Autor se celý život zabývá Francií, byl velvyslancem v Paříži.)