KOMENTÁŘ: Běloruská slepá ulička – Alex Švamberk

Sázet se dalo na to, jestli Lukašenko získá něco přes osmdesát procent hlasů, nebo jich bude přes devadesát procent. Nakonec jich bylo 87 procent.

Opozice je buď zavřená, nebo v emigraci, což neopomněl ještě během voleb zdůraznit, když po vhození volebního lístku, tedy ještě v době, kdy hlasování neskončilo, vystoupil na dlouhé tiskové konferenci. Pronesl šokující věty, které obletěly svět: „Každý má právo volby. To je demokracie. Někdo si vybral vězení, další zvolili exil. Nikoho jsme nenutili odejít ze země.“ Nebyla tu ani ta nejmenší snaha předstírat, že volby jsou svobodné a demokratické.

Nejsou. EU předem avizovala, že volby nemíní uznat. Společné unijní prohlášení o nedemokratičnosti běloruských prezidentských voleb sice zablokovalo Maďarsko, ale postoj Unie tím nezměnilo. Prohlášení nakonec přednesla šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová společně s eurokomisařkou pro rozšíření Martou Kosovou. Na výsledku to však nic nezmění.

Jejich slova, že si běloruský lid zaslouží rozhodnout o tom, kdo vládne jejich zemi, znějí krásně, ovšem patří do jiné reality. Všichni si pamatují, jak to dopadlo před pěti lety, když Bělorusové vyšli do ulic protestovat proti výsledkům voleb. Režim proti demonstrujícím tvrdě zasáhl, stovky Lukašenkových odpůrců skončily za mřížemi a další raději emigrovali.

Naděje však žila, protože bylo vidět, jak režim slábne. Ta ale skončila 24. února 2022, když Rusko napadlo Ukrajinu, která se stále více vymaňovala z vlivu Moskvy a otevřeně se proti ní stavěla. Od té doby je zcela jasné, že Rusko žádnou změnu kursu v Minsku nedovolí. Devítimilionové Bělorusko by nemělo proti putinovskému režimu žádnou šanci. Rusko by je převálcovalo.

Autokrat Lukašenko se tak paradoxně stává člověkem, který dokáže hájit alespoň formální samostatnost Běloruska. Země, kde jsou na ruských základnách rozmístěni ruští vojáci a v případě potřeby zásahu by ani nemuseli překračovat hranici.

Lukašenkovi se daří přes deset let vzdorovat snaze Moskvy o hlubší integraci Běloruska, která by de facto znamenala jeho pohlcení. Tlak Kremlu v tomto směru nepolevuje, protože Rusko chce obnovit v sovětských nebo carských hranicích. Často se připomínají Putinova slova, že žádní Ukrajinci neexistují, že jsou to jen Rusové ovlivnění Poláky. I Bělorusy považuje za Rusy. Dokud je u moci Lukašenko, který vyjadřuje Moskvě podporu, tak ruský vůdce samostatnost Běloruska toleruje. Přece jen je to věrný spojenec, což se také hodí.

Bělorusko se tak ocitá ve slepé uličce, ze které není východiska. Těžko si dovedu představit, že by Minsku šel někdo na pomoc, kdyby se tam dostala k moci prozápadněji orientovaná vláda a Kreml zvolil silové řešení. Ruské vedení se nijak netají s tím, že po konci války na Ukrajině bude na stole otázka „integrace“ Běloruska. Jeho anexe by byla úplně nejsnazší, protože mu nemá kdo přijít na pomoc.

Na otázku Běloruska by se bylo potřeba podívat i z velmi nepříjemného úhlu pohledu, jestli není pro Bělorusy lepší, když žijí v okleštěné svobodě ruského satelitu, než když by byli občany Ruské federace, jejíž hranice by se tak posunula dále na západ na hranice Polska.

Bezvýchodná není situace jen pro Bělorusy, ale i pro nás. Nevolám po podpoře Lukašenka, u jehož kroků musím vždy zvažovat, nakolik jsou určeny Kremlu. Možná však Orbánův postoj v duchu hnusné reálpolitiky není úplně špatný, i když pro běloruskou opozici představuje ránu do zad. Zatím nám zbývá jen tiché přání, aby dříve skončil Putin než Lukašenko.