Článek
Není to maraton, ale běh na krátkou vzdálenost. To ukázal v roce 2016 Petr Mach, který se s neparlamentními Svobodnými dokázal dostat o Evropského parlamentu, zatímco na domácí scéně nikdy neuspěl.
Uspět ovšem znamená nasadit ten nejsilnější kalibr, který by zaujal nespokojené voliče, jimž vadí EU a „bruselská zelená“ politika i stávající politická garnitura. Na vládě a na opozici nelze nechat jedinou nitku suchou, protože jsou jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou.
A to přesně udělal sociální demokrat, bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který z pódia hřímal: „Je to chcípácká vláda, která nemá koule, která není schopná udělat ani něco, co je evidentně v zájmu českých občanů. Říkám, že tohle je kolaborantská vláda, která akceptuje, že jsme v pozici kolonie Západu.“ Sklouzl do rétoriky antisystémových stran nebo komunistických koryfejů, i když se na začátku vyjádření zdálo, že chce imitovat chlapa s guľama, autora knihy Hlavně se neposrat, bývalého premiéra Mirka Topolánka. Ten pochopil jako jeden z prvních, že sprosťárny vyvolávají pozornost, čehož později využíval i jeden z jeho politických protivníků Miloš Zeman.
Zaorálek má pocit, že je povolán změnit podle něj služné postavení České republiky vůči Západu. Zatímco mnozí antisystémoví politici mohou slibovat, co by dokázali, kdyby, Zaorálek by měl mlčet. Když byl ministrem zahraničí, pozice naší republiky se nijak výrazně nezměnila ani v EU, ani ve světě. K žádné významné emancipaci ČR za něj nedošlo. Svůj čas už promarnil.
Navíc jeho tvrzení, že jsme kolonií Západu, z nás dělají poskoka Moskvy, nebo alespoň Pekingu, za který kopal stejně jako tehdejší prezident Zeman už v roce 2014. Ve snaze získat čínské investice se pokoušel o reset vztahů s Pekingem. Při první návštěvě českého ministra po patnácti letech začal chválit za pokrok v oblasti lidských práv: „Snažíme se vysvětlit, že máme dnes širší pojetí lidských práv. V rámci toho my dokonce i oceňujeme to, co se tady odehrálo v průběhu posledních desítek let v oblasti sociální, ochrany životního prostředí.“ Na jeho slova pak při své návštěvě v Číně Zeman pronesl slavnou větu o podobě resetu vzájemných vztahů: „Nepoučujeme o tržním hospodářství či o lidských právech nebo o něčem podobném. Naopak se snažíme se poučit. A já jsem v Číně, abych se učil, jak zvýšit ekonomický růst a jak stabilizovat společnost.“
Ale Zaorálek není jediný, který se snaží uspět. Pod praporem sociálních demokratů, ovšem jiných, se pokouší do Bruselu dostat i jiná politická zombie, která ale patří mezi politické mrtvoly déle – bývalý premiér Jiří Paroubek, jenž z čela tehdejší ČSSD odešel v roce 2011, když se mu nepodařilo sestavit vládu. Pak se stal národním socialistou, jehož neslané nemastné uskupení LEV 21 se nedokázalo v roce 2014 dostat do Evropského parlamentu, aby se nyní chopil opuštěné značky ČSSD poté, když se sociální demokraté, ti původní, kteří ji dlouho používali, přejmenovali na SOCDEM.
Evropské volby vlily krev do žil i další už neparlamentní straně, komunistům. Končící europoslankyně Kateřina Konečná by se nerada rozloučila s postem v Bruselu. Kdo by ho taky rád opouštěl. Proto se postavila do čela levicově nacionalistického bloku Stačilo!, tvořeného komunisty, spojenými demokraty a národními socialisty. Paroubka může mrzet, že u národních socialistů nezůstal, protože tento blok má šanci uspět. Ovšem ani úspěch Konečné a spol. při volbách do Evropského parlamentu naštěstí neznamená, že by se tento spolek mohl vrátit do tuzemské první parlamentní ligy.
Šance těchto stran ve volbách do EP však ukazuje, že něco je v evropské politice špatně, když se do jediného volného vrcholného unijního orgánu mohou dostat partaje, které nemají šanci uspět ve volbách do tuzemského parlamentu.