Článek
Fica rozhodně není důvod adorovat, jeho názory a vyjádření k očkování nebo válce na Ukrajině jsou docela obskurní. Nejen jeho rétorika, ale i některé reálné kroky jeho vlády jako rušení speciální prokuratury či plánované změny ve veřejnoprávní televizi a rozhlasu jsou přinejmenším sporné.
Nemluvě o tom, že za jeho předchozího vládnutí byl zavražděn investigativní novinář Ján Kuciak lidmi, kteří měli blízko k vládním strukturám. V posledních letech ztělesňuje to horší ve slovenské politice. Ani to však neopravňuje spáchat na něj atentát.
Fico není brutální diktátor nebo samovládný car, kterého nelze nijak odstranit, takže se individuální teror zdá být jediným řešením. Zapomínat přitom nelze na to, že ani úspěšný atentát na Alexandra II. neznamenal konec samoděržaví.
Demokracie rozhodně není dokonalý systém, oproti těm autokratickým však má jednu výhodu. Není petrifikovaná, je dynamická, ze své podstaty nabízí možnost změny. Pořád však platí Churchillův bonmot: „Demokracie je nejhorší formou vlády kromě všech těch ostatních, které se někdy vyzkoušely.“
Demokracie ovšem může fungovat jen a pouze, když se výsledky voleb akceptují, přestože chování a jednání nové vlády jsou kontroverzní. Útok na premiéra přinese pravý opak toho, oč pachatel usiloval. Lidé se za Ficem sjednotí a jeho strana Směr posílí. Atentát na premiéra totiž není jen útokem na jednotlivce, ale i na jeho stranu a celý systém. Vládní strany toho mohou využít k potlačení opozice, slova Andreje Danka a Ľuboše Blahy to naznačují. I když se atentátem konsternovaný ministr obrany Robert Kaliňák snaží mírnit napětí, útok se už stal dobrou záminkou pro dehonestaci opozice, pro nevybíravé útoky na ni a s ní spojená média v duchu přísloví kuj železo, dokud je žhavé.
Reakce slovenských politiků na atentát na Roberta Fica.Video: AP
Atentátník navíc dal Ficovi do rukou mocnou zbraň – už je jasné, že jeho až paranoidně působící obavy, že po něm jdou, nebyly jen projevem fóbie. A to i když šlo o čin jednotlivce, „osamělého vlka“, jak se rádo nyní říká.
U každého kroku je potřeba si dobře uvědomit, jaké může mít následky, co může přinést. Že atentát nepřinese konec Fica a Směru, jehož rétorika Slovensko rozděluje a vytváří i prostor pro extremisty, ale naopak může oslabit opozici. Paradoxem je, že na Fica útočil člověk, jehož názory měly blíže k premiérovi než k opozici. Byl to typ věčného nespokojence, jenž se cítil vykořeněný a nespokojený s vývojem společnosti. Viníka viděl ve Ficovi.
Je potřeba si připomínat Platónova varování před nestabilitou demokracie, kdy se moci chopí demagogové, kteří využívají toho, že lidi lze snadno ovlivnit. Varoval také před tím, že přílišná svoboda může vést k anarchii a ta pak následně k tyranii.
Zapomínat bychom na to neměli ani v ČR, protože i u nás je napětí mezi koalicí a opozicí vyhrocené. Vyjádření na sociálních sítích jsou přehnaná, což může vést některé jedince k nepředloženým činům, jako byl třeba pokus vykolejit vlak, aby se zasáhlo proti muslimským migrantům. Jakýkoli program stojící pouze na negaci, na předponě anti- je a priori nebezpečný. Napětí je potřeba tlumit, emoce a vyjádření mírnit, aby někdo nedospěl k závěru, že nastal čas na individuální teror. Ten může vést ke konci demokracie.
