Článek
Dopad pokusu o atentátu bude menší, než mnozí předpokládali. Trump utrpěl jen drobné škrábnutí, nebyl ani několik dnů hospitalizovaný, což by na chvíli přerušilo rozběhlou kampaň a posílilo pocit, že je nevinnou obětí, terčem - a už proto je potřeba dát mu hlas. Někteří nerozhodnutí to udělají, ale atentát asi nebude tou nejklíčovější událostí. V případě těsného výsledku však může Trumpovi pomoci zvrátit jazýček vah.
Volby se konají až první listopadové úterý, tedy za více než čtyři měsíce, a tak dopad na ně nemusí být tak silný, jak si mnozí myslí. Do té doby se může leccos stát a Trump dál pokračuje v kampani, jako by se nic nestalo. Dva dny po pokusu o atentát se už účastnil nominačního sjezdu republikánů, kde oznámil, že jeho viceprezidentem - v případě, že bude zvolen - se stane senátor J. D. Vance.
Ze strany některých Trumpových odpůrců se současně začaly šířit nijak nepodložené spiklenecké teorie, jaké se přitom obvykle objevují naopak mezi jeho příznivci. Zpochybňují, že šlo o atentát, když se bývalému prezidentovi nic vážného nestalo. Naznačují, že šlo o zinscenované divadlo. Z druhé strany zase zaznívají řeči o tom, že ochranka záměrně nechala pachatele střílet. Okolnosti atentátu jsou opravdu trochu podivné, atentátník byl na střeše vidět, ale nikdo proti němu nezasáhl, což je však především fatální selhání ochranky.
Pachatel navíc nebyl žádný levicový radikál, fanatický příznivec Bernieho Sanderse, levicové frakce demokratů Squad v čele s radikálkami Alexandrou Ocasio-Cortezovou, Rashidou Tlaibovu a Ilhan Omarovou. Nebyl to ani profesionální anarchistický bitkař. Dvacetiletý Thomas Matthew Crooks nepatřil ani k žádné etnické menšině, a co víc, registroval se jako republikánský volič. To, že před pár lety dal patnáct dolarů nějaké levicové organizaci, skutečně nic neznamená.
Motiv atentátníka jasný není a sám k němu už nic neřekne, protože byl hned zastřelen. Zůstane nezodpovězené, jestli to byl tak mazaný kryptolevičák, že své ledví skrýval a registroval se jako volič republikánů, aby měl větší šanci proniknout do jeho blízkosti. Nedozvíme se už, zda mu prostě vadil velkohubý Trump, přestože sám tíhnul k pravici. Zda mu vadilo, že neuznal výsledky minulých voleb, označoval je za ukradené, ale sám je chtěl zmanipulovat. Případně jestli mu měl za zlé, že podněcoval své příznivce, aby obsadili Kapitol, aby tam vítězství Joea Bidena nemohli potvrdit. Případně jestli ho rozzlobil záběr pick-upu, kde je na korbě svázaný Joe Biden, což opravdu nectí velkou starou stranu (GOP), jak se republikáni označují.
Spekulovat lze o lecčems, ovšem nezdá se, že by šlo o dalšího obdivovatele nějaké hvězdy, jakým byl John Hinckley, který byl tak posedlý herečkou Jodie Fosterovou, že spáchal atentát na Ronalda Reagana, aby připoutal její pozornost.
Je celkem jasné, že atentát byl projevem napětí v extrémně rozdělené americké společnosti, kde část obyvatel vidí v Trumpovi posledního zachránce tradiční Ameriky s jejím americkým snem, která nikdy nebyla, a druzí jako arciďábla. V takto rozdělené společnosti jsou excesy pravděpodobnější. Militantním výrokům podávaným jako absolutní pravdy je těžké nepodlehnout zvláště v dezintegrované společnosti uzavřených do sociálních bublin, což jsme mohli nedávno poznat u našich sousedů, kde se stal terčem atentátu premiér Robert Fico. U nás zase pomatený důchodce ve strachu z muslimských migrantů spáchal teroristický útok na vlak ve jménu islamistů, aby se příslušné orgány rozhoupaly a zasáhly tvrdě proti hrozbě migrace.
Atentáty jsou obvykle projevem frustrace vedené nadějí, že když se někdo zabije, změní se směřování společnosti. Většinou se tak nestalo, což ukázal atentát na cara Alexandra II., Alexandr III. se od jeho politiky moc neodchyloval, jen z pochopitelných důvodů přitvrdil. Ani vražda J. F. Kennedyho nezměnila orientaci USA v šedesátých letech. Případů, kdy měly atentáty fatální následky, jako ten sarajevský, od kterého vedla cesta k první světové válce, je menšina a neúspěšné atentáty naopak petrifikují stávající stav.
Atentáty na šéfy státu - a USA jich zažily za svou historii hodně - jsou projevem napětí ve společnosti, kdy atentátník stávající situaci považuje za neúnosnou a nezměnitelnou a nevidí jinou cestu než individuální teror. V diktatuře a absolutismu nebo despocii tomu lze rozumět, i když ne chápat, byť jsou úspěchy podobných činů sporné. Atentát na Adolfa Hitlera však nikdo nebude odsuzovat.
Pokud se ale páchají atentáty v demokracii, lze to označit za contradictio in adjecto, rozpor sám o sobě, a ukazuje to na selhání demokracie. V demokracii by měl být slyšet každý hlas a zastupitelský systém by měl dát prostor i marginalizovaným, byť ti nevítězí. Každá demokracie, kde je spáchán atentát na jejího čelného představitele, by se měla zamyslet, proč k něčemu takovému došlo, kde systém selhal, jak je možné, že někdo v zastupitelském systému sáhl po teroru. Bylo by však bláhové si myslet, že se něco změní. Společnost má velkou setrvačnost a změna trvá dlouho. Atentáty navíc nejsou ničím výjimečným.
S atentátem padlo několik mýtů, především mýtus o kvalitě amerických bezpečnostních složek. Smáli jsme se amatérismu Ficovy ochranky, která premiéra neochránila a reagovala pozdě, takže mohl atentátník vystřelit opakovaně. Ovšem v Butleru nejednala americká ochranka o mnoho profesionálněji. Osobní strážci, kteří pak vlastními těly chránili bývalého prezidenta, stáli daleko. Zcela nepochopitelné je, že nebyly zkontrolovány střechy. Někteří návštěvníci přitom upozorňovali příslušné orgány na muže na střeše, ale nic se nestalo. Nelze se tak divit spekulacím, že šlo o divadlo nebo že to ochranka udělala záměrně, protože takový šlendrián je nepochopitelný. A je úplně jedno, jestli podle protokolu ležela budova mimo perimetr stanovené ochrany, která se zajišťuje všem bývalým prezidentům.
Atentát ukazuje, že jsme se stali společností voyerů, lidé se na člověka na střeše dívali, ukazovali si na něj, natáčeli si ho, ale nic nepodnikali. To je ovšem symptom současnosti, který se netýká jen Ameriky, ale při zajišťování bezpečnosti se s tím mělo počítat. Lidé se prostě řídí heslem „nehas, co tě nepálí“, a jak vidno, příznivce Trumpa a jeho ochranku nepálila hrozba pro bývalého prezidenta.
Atentát vyvrací i mýtus zastánců zbraní, že v případě nějakého útoku může schopný střelec útočníka zastavit. Nic takového se nestalo, byť mezi návštěvníky bylo jistě hodně zastánců nošení zbraní. Musel zasahovat ostřelovač, policista se bál vylézt na střechu, aby ho atentátník neodpráskl, a žádný držitel zbraně se nepokusil zasáhnout alespoň holýma rukama na ochranu svého kandidáta. Lidé se klidně dívali, jak se střelec pohybuje po střeše, točili si to a někdo zavolal policii. I nad tím by se Trump měl zamyslet.
Ačkoli budou republikáni říkat, že atentát ukazuje potřebu zvolit muže, který zajistí řád, pořádek a prosperitu, měli by si jeho voliči uvědomit, že Trump ani není schopen si zařídit, aby se pečlivě ohlídalo místo, kde mluví ke svým věrným. Jak pak chce zajistit bezpečnost Ameriky? Incident nesvědčí o schopnostech Trumpa a lidí kolem něj. I když bezpečnost zajišťuje exprezidentům stát, musí se Trumpův tým vždy ubezpečit, jestli vše funguje.
Útok v Butleru také ukazuje, že snadná dostupnost i dlouhých poloautomatických zbraní situaci zhoršuje. Kdyby ji střelec či jeho otec neměl, těžko by pálil na dálku 130 metrů. S pistolí by se musel dostat do větší blízkosti jako Juraj Cintula v Handlové. S kulovnicí by nestihl pachatel tolikrát vypálit a asi by nebyl jeden mrtvý hasič a dva těžce zranění. Kdyby nebyly poloautomatické dlouhé zbraně v USA tak dostupné, bylo by nejen méně masových střeleb a úměrně méně i počtu jejich obětí, ale i následky atentátu by byly menší.
Trump však pokračuje ve svých kolejích jako rozjetá lokomotiva, v noci na úterý oznámil, že jeho viceprezidentem bude mladý, ani ne čtyřicetiletý investor James David Vance, národnostní konzervativec mající blízko neoreakcionářskému hnutí NRx, který hlasoval proti navýšení dluhového stropu, jež odvrátilo default. Pro nás je zajímavý tím, že se staví proti snaze firmy Czechoslovak Group koupit krachující americké výrobce munice, naopak prosazuje, aby tyto společnosti zůstaly v amerických rukou. Nebezpečnější je jeho názor, že by se neměla podporovat Ukrajina dodávkami zbraní a že se Kyjev musí smířit s tím, že ztratí část území. Z jeho volby je jasné, že Trump nemíní svou politiku zmírnit, ale naopak přitvrdit při prosazování svých představ.
Demokraté, kteří oprávněně vidí Trumpa jako riziko, by své snahy porazit ho neměli vzdávat. Rozhodnuto není, ale měli by si uvědomit, že Joe Biden už není tím pravým, kdo Trumpa porazí a nasměruje Ameriku. Otázkou je, zda ho vůbec porazí. Pokud ano, tak určitě Ameriku nikam nenasměruje, když ji nenasměroval dosud. Biden nyní má pocit, že atentát ukazuje, že je potřeba právě jeho, aby se za ním Amerika sjednotila, jenže ona už je potřeba nová osobnost schopná čelit Trumpovi i Vanceovi. Je ovšem těžké ji hledat necelé čtyři měsíce před volbami, když se nenašla za tři a půl roku a stávající kandidát se drží šance na znovuzvolení jak něco košile.
