Článek
Pozemní operace ještě zvýší beztak značný počet obětí izraelských náletů, zvláště když Egypt neumožní Palestincům z Gazy odejít. Na svém území je nechce, bojí se, že by se spojili s místními Muslimskými bratry, které režim prezidenta Abdala Fataha Sísího zbavil legálně nabyté moci při puči.
Egypt se navíc potýká s hospodářskou krizí a má na svém území na 400 000 uprchlíků ze Súdánu zmítaného občanskou válkou.
Další, mnohem bohatší arabské země jako Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty nebo Katar, jenž nepokrytě finančně podporuje Hamás, sice nabírají pracovníky z celého světa, ale Pásmo Gazy je přesto z nějakého důvodu stále plné. V Saúdské Arábii přitom žije podle posledního sčítání lidu vedle 32 milionů vlastních obyvatel přes 13 milionů cizinců. Obvykle jsou to Filipínci a další lidé z jižní a jihovýchodní Asie, a ne arabští bratři Palestinci hovořící stejným jazykem a vyznávající stejného boha.
Proč arabský svět nepřistoupil k Palestincům jako například Češi a Poláci k Ukrajincům?
Palestinci jsou pro ně jen pěšáci, karta v mocenské hře, kterou využívají pro své cíle. Írán s pomocí Hamásu upevňuje své pozice v oblasti, které posílil poté, co po libanonském Hizballáhu pomohl i syrské vládě v boji se sunnitskými teroristy z Islámského státu. Navíc se může prezentovat jako obránce palestinského lidu, když na něj arabské země pečou.
I Katar je využívá pro své cíle, chce ukázat, že je silným hráčem a vede vlastní politiku, takže v Dauhá má Hamás kancelář a žijí tam exiloví vůdci hnutí. Do přijímání palestinských uprchlíků se už však moc nežene. Pro další arabské země jsou zase občasné střety mezi Izraelem a Palestinci vítaným prostředkem, jak odvést pozornost od vlastních problémů.
Není to však žádné novum posledních let. Když vznikal Izrael, arabské země se s ním pustily do války s cílem ho zničit. Když se jim to nepovedlo, Egypt a Jordánsko si ponechaly pod svou kontrolou Pásmo Gazy i Západní břeh Jordánu bez ohledu na rozhodnutí OSN, podle něhož tam měl současně s Izraelem vzniknout Palestinský stát. V dalších letech pak z těchto území vysílaly do Izraele arabské partyzány, fidájíny, Araby vyhnané z Izraele. O Palestincích se nemluvilo do roku 1967, kdy obě oblasti spolu se Sinají a Golanskými výšinami obsadil Izrael. Izraelská premiérka Golda Meirová měla pravdu, když v roce 1969 řekla, že do té doby žádní Palestinci neexistovali, byli jen Arabové a Židé.
Arabský postoj nesporně přispěl k petrifikaci konfliktu, i když nelze opomíjet ani izraelskou výstavbu židovských sídlišť na okupovaných územích, která je v rozporu s mezinárodním právem. V Gaze si však Palestinci mohu vládnout sami - a výsledek všichni vidí. U moci je Hamás.
Ani likvidace špiček Hamásu však Izraeli nepomůže vyřešit situaci, jak už ukázal v roce 2004 úspěšný útok na jeho zakladatele šajcha Ahmada Jásína. Hamás, který pak vyhrál volby, získal kolektivní vedení. Nemá jedno centrum a klasickou pyramidovou strukturu. Jde o síť, kterou lze oslabit, ale vyřazené uzly se dají nahradit nebo obejít.
I kdyby se však Hamás podařilo zlikvidovat, stejně to nevyřeší palestinskou otázku. Ve vypjaté atmosféře umocněné palestinskými oběťmi by Hamás nahradilo jiné hnutí, jež by převzalo jeho roli a symboliku. Těžko čekat, že by se v atmosféře vybičované radikálními vůdci Palestinci racionálně rozhodli dát přednost umírněnějším představitelům.
Tvrdá operace má svá rizika. Ne náhodou řekl bývalý šéf britské tajné služby MI6 Alex Younger: „Nemůžete zabít všechny teroristy, aniž byste vytvořili další teroristy.“
ANALÝZA: Proč Egypt nechce přijmout uprchlíky z Gazy
