Článek
Kdo dokáže nyní pochodovat s neonacistickými hesly From the River to the Sea, kdo dokáže kreslit nebo se ztotožňovat s kresbou židovských hvězd na domovy Židů, je antisemita. Protože tím vším jednak zaměňuje pozice agresora a oběti, jednak tím vším dává najevo, že Izrael nemá právo se bránit, přičemž to právo se bránit znamená jediné – co nejrychleji a co možná nejefektivněji zničit hnutí Hamás, které chce Stát Izrael odstranit z povrchu zemského.
Dějiny izraelsko-palestinského či izraelsko-hamásovského konfliktu jsou dlouhé a složité. Izraelské vlády za dobu existence státu napáchaly mnoho zla, a kdyby to nebylo na Blízkém východě, ale na evropském kontinentu, asi by to končilo před válečným tribunálem. Vrátit se před rok 1948, asi by se na to celé šlo jinak. Vytlačení Palestinců, opakované snahy okolních států Izrael zničit – z kterých vyšel Izrael vítězně –, to není to ideální pro základ dobrých vztahů. Po neúspěšných snahách z přelomu tisíciletí a druhé intifádě je konflikt celkem pochopitelně zamrzlý a nehraje se ani z jedné strany „fér“. Současně také neúspěch levicové vlády Izraele o dohodu s Palestinci a následná intifáda vyvolaly éru pravicových kabinetů pokračující až do éry extrémní pravice, kterou přitáhl Netanjahu do své koalice. A ta teď podle všeho končí podle stejné zákonitosti politiky, jako na přelomu tisíciletí skončila levice. Protože nedokázala zajistit bezpečnost a její koncept bezpečnostní politiky selhal.
Pro pochopení toho, co je protest proti politice státu či konkrétní vlády a co je antisemitismus, je názorným příkladem dění v Izraeli od posledních voleb do útoku Hamásu. Obří a neutuchající milionové protesty proti Netanjahuově vládě s izraelskou ultrapravicí. Prakticky každý týden. Proti jeho snahám zničit izraelskou demokracii a přepsat její zákony a pravidla tak, aby demokracií být přestala. Bylo vidět, že demokratické jádro Izraele je zdravé, silné a odhodlané a Netanjahu to zatím neprosadil a demokracii nezničil. Takovou vůli po demokracii můžeme vidět například v Polsku, kde sice PiS obsadila veřejné sdělovací prostředky a ničila justici, ale společnost stejně nepovolila. Nebo naopak u Maďarska, kde se to Orbánovi povedlo. Netanjahuovi na rozdíl od něj ne.
Tyto protesty nejsou antisemitské. Ne proto, že je dělali sami Židé, respektive občané a obyvatelé Státu Izrael. Ale proto, že je to namířeno proti konkrétní a odporné politice, která svou pozorností na podporu militantních židovských osadníků vraždících Palestince pustila ze zřetele situaci v Gaze, a tím šla naproti tomu, co se 7. října stalo.
A také přesně od 7. října nastal zlom, kdy se Izrael sjednotil za svou sebeobranou, která spočívá v nutnosti zničit Hamás. Není to přitom tak, že by veřejnost slepě následovala Netanjahua. Ve vládě jsou pořád extremisté a ne všechny strany Knesetu do válečného kabinetu vstoupily. To, co co se teď děje „pod rouškou tmy“ na Západním břehu, vzbuzuje velký odpor. Důvěra v Netanjahua je na bodu mrazu. Přesto má ale Izrael jasno v tom, že nyní bojuje za svou existenci, za to, aby jeho obyvatelé přežili. Protože Hamás a to, co je všechno v šiku za ním, je chtějí vyhladit.
A v této chvíli přicházejí na Západě statisícové demonstrace za likvidaci Izraele. Za to, že Izrael je strůjcem všeho zla. Okupant. Apartheidista atd. Klasická sekundární viktimizace. Vinna je oběť. Neměla provokovat. Že v těch demonstracích jdou muslimové, lze jaksi pochopit. Ty jejich vzájemné dějiny jsou plné krve a antisemitismus – smetení Izraele ze světa je dlouhodobý, oficiálně přiznaný statement mnoha radikálních muslimských zemí. V rámci islámu a mučednické smrti je každý zabitý muslim bratr atd. Lze pochopit, nikoliv omluvit. Pochopit ale nelze ty, kteří jdou s nimi, aniž by měli s islámem a arabskými a muslimskými zeměmi cokoliv společného.
Dějiny Evropy jsou přehlídkou tisícileté nenávisti k Židům. Židé odedávna mohli za všechno. Pogromy za Karla IV. Židovská ghetta za městy. Optikou „středověku“ lze stejně jako u podobně „středověkého“ myšlení dnešních totalitních muslimských blízkovýchodních států pochopit mnohé. Při přechodu do nové doby neomezených zdrojů a možností to ale u nás vygradovalo holokaustem. Židé stále mohli za všechno. Antisemitismus patřil do 30. let k dobrému bontonu i v lepší společnosti. Antisemitismus či antijudaismus elit byl brán jako něco samozřejmého – třeba i u našich katolických básníků. A z toho se zrodilo šoa.
To, co se děje v určitých evropských a amerických elitních kruzích nyní, není nic jiného. Je to jen další variace na sládkovské téma, že „cikán je vinen už tím, že se narodil“. Protože jde o nenávist lepších lidí, nezaznívají takto přízemně rasisticky explicitní názory – které jsme mohli v letech 2015/16 jak na běžícím páse slýchat od islamofobů. Smích a radost z mrtvých muslimských dětí prchajících přes Středozemní moře je ten stejný smích a radost, kterým reagovala část muslimského světa na obrázky z bestiálního útoku Hamásu.
Teď jde o rasismus pro slušné lidi, takže rámování je sofistikovanější. Židé nejsou kozomrdi, Židé jsou prostě jen tak vinni za všechno. Národ mající něco mezi 15 a 18 miliony lidí může za všechna příkoří muslimského lidu, stejně jako mohl za příkoří lidu evropského. To dá rozum. Jsou prostě všemocní a tahají za všechny nitky světa. Už od nepaměti. Kdyby Izrael nebyl a Židé se už konečně někam vypařili, na celém světě, a na Blízkém východě především, by zavládl ráj.
Západní antisemitismus s koncem 2. světové války nezmizel. Transformoval se do neustálého popírání práva Židů na svůj vlastní stát, který znamená ochranu jeho občanů (ať Židů, nebo jiných). Transformoval se do bizarní intersekcionální identitární politiky, kde se chrání práva „slabších“, byť je to v tomto případě teroristický státní útvar proti naší civilizaci. Na jakou ideologickou základnu je dnešní západní antisemitismus navěšen, je ale víceméně jedno. Na jakoukoliv, co jde zrovna kolem. V Evropě je to více na věčnou vinu za kolonialismus, v Americe na BLM. To není podstatné.
Podstatné bude, jak se k tomuto dnešnímu západnímu antisemitismu postaví západní vlády. Skvělé jsou kroky bavorského nebo i českého ministerstva vnitra umožňující stíhat nošení cedulí s novodobým „Arbeit macht frei“, tedy „From the River to the Sea“. Skvělá je reakce Německa, které, vědomo si toho, co před 90 lety rozjelo, jasně říká, že není možné nechat to rozjet znova a aktuální vzedmutí antisemitismu je potřeba hasit hned.
Je velmi pravděpodobné, že bude muset dojít k přehodnocení přistěhovalecké politiky. Ne proto, že má logicky někde svůj kapacitní strop, což bylo jasné od začátku. Ale minimálně u statisíců muslimských uprchlíků, co sem přišli a my jsme je v dobrém přivítali, se nyní projevuje živelná nenávist proti všemu židovskému. To na evropském kontinentě ale trpět nemůžeme. Tady mohou být doma jen ti, kteří respektují právo Státu Izrael na vlastní existenci – tedy na obranu a zničení Hamásu.
