Článek
Začněme u vládní sociální demokracie, jejíž snažení se do potu tváře se zhmotňuje v akcích, které by se od ní daly očekávat.
Boj za práva zaměstnanců, sociální stát, vzývaná ochrana hranic, covidového pořádku a řádu Janem Hamáčkem ve svetru i bez něj, snaha přidávat skoro všem, naposledy státním zaměstnancům o tři tisíce.
Problém je, že navenek to působí, že se na vše, co dělá, musí jít nejdříve zeptat svého koaličního partnera, tedy ANO. Jako v případě zmiňovaného zvýšení platů státních zaměstnanců.
Navrhla to ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová za ČSSD, ovšem ministryně financí Alena Schillerová vysvětlila, že to možná projde, ale nejdříve se musí poradit s premiérem Babišem.
Obecně si navíc strana předsedy vlády Andreje Babiše většinu „opatření pro lid“ bez problémů v očích veřejnosti přivlastňuje.
Autonomní snahy typu „nájezdy na firmy za účelem kontroly dodržování zákonných ustanovení zaměstnavateli” působí spíše jako reality show. S tímto oborem má nakonec jeden z protagonistů Matěj Stropnický osobní zkušenost.
ČSSD věnuji rozsáhlý prostor, protože je na hranici dějinného selhání. Naše nejstarší dochovaná politická strana, založená v roce 1878, by se totiž mohla ocitnout poprvé mimo parlament.
Paradoxně nejvíce by ČSSD, zdá se, mohlo pomoci, pokud strategičtí plánovači ANO usoudí, že by se jí měla nějaká ta zásluha pustit, aby se přehoupla přes pět procent. A mohla případně zase hrát druhé nebo třetí housle v budoucí vládě potřebující většinu v Poslanecké sněmovně.
Co se týká opozice, která si ráda říká „demokratická“, tam je obraz tristní z jiného důvodu. Podobně jako v minulosti, třeba při prezidentské volbě, její stratégové sázejí na přesvědčování přesvědčených.
Lidé, kteří ale slyší na hesla o slušnosti v politice a nesnášejí Andreje Babiše, budou dotyčné strany volit tak jako tak. Pokud je volit budou, protože sestavení předvolebních koalic příliš věci nepomáhá.
Zaprvé, zavánějí účelovostí, v podstatě nijak neskrývanou. Zadruhé, je znát přílišná vzájemná ideová a hodnotová mlha.
Vezměme si koalici SPOLU. Tak například konzervativní pravicový volič by mohl chtít hodit hlas ODS, obzvláště pokud je skeptický k Unii, ale už asi bude mít problém s KDU-ČSL, vyznávající křesťanskou demokracii.
Teoreticky by to měl být levý střed. Případně bude mít problém s TOP 09, která je liberální k otázkám sexuálních menšin, nakloněná přijímání migrantů (slova předsedkyně Pekarové), prounijně pevně ukotvená.
Podobné je to s koalicí Pirátů a STAN. Piráti, jak už název napovídá, coby svěží mladý vítr hrající na cit nejen lidem mladším, ale také starším. V duchu „já to těm mladým přeji“.
Původně strana s velkým potenciálem, puncem antisystémovosti v mezích zákona, napojená na tep doby v internetovém věku, se spojila se STAN.
Starostové a nezávislí jsou strana pravého středu, ovšem plná lidí, jak napovídá název, ze systému.
Sázejí na umírněnost, kterou v minulých volbách Piráti zrovna neprojevovali, takže to vypadá, že Piráti vyměkli a úctyhodní starostové a nezávislí se spojili s „jakousi divnou omladinou“.
ANO má zkrátka a dobře výhodu, že je dobře čitelné. Jeho předseda Andrej Babiš slouží už v druhé vládě, takže je co do počtu let rozhodně tradiční politik, ale veřejnost si zvykla.
Politický marketing má špičkový, nějaké ty výsledky má také, názory a preference veřejnosti jeho odborníci číst umí. Jelikož máme poměrný systém, tak mu stejně stačí tak třicet až třicet pět procent k naprosté spokojenosti. Takže v čem dělají ostatní chybu?
Zaprvé, musí přesvědčit nepřesvědčené, nikoliv apely na „slušnost“. Zadruhé, koalice jsou nečitelné a stejně tak mohly kandidovat strany samostatně a pak si skládat koalice.
Zatřetí, bez razantní, méně slušné, ale o to více pragmatické a pro lidi výhodné kampaně prostě pšenka nepokvete.
Ideály a hodnoty jsou hezká věc, ale nají se z nich jen skutečný asketa nebo mučedník, což asi složení většinové populace chodící k volbám není. Zázraky se samozřejmě dějí. A pokud ANO prohraje, tak jeden zažijeme v přímém přenosu.