Článek
Místopředseda ANO Karel Havlíček to zdůvodnil tím, že premiér opakovaně uváděl, že „vláda prosadí změny i bez nás“. Havlíček v tom vidí „zmenšení manévrovacího prostoru“, takže „není o čem jednat“. Ve skutečnosti je to záminka vycouvat z jednání, protože skutečnost, že koalice má ve Sněmovně pohodlnou většinou, trvá už od voleb, a přesto byly vládní strany ochotny jednat o podobě důchodové reformy.
Prezident i vláda vědí, že důchodová reforma je zákon s dlouhodobými dopady a že by bylo dobré, aby se na něm dokázala domluvit koalice s opozicí, aby se takto důležitá norma nerušila po změně kabinetu. Dokonce i ANO ví, že stávající důchodový systém není dlouhodobě udržitelný. Už za své vlády nechalo zřídit Komisi pro spravedlivé důchody. Demografický vývoj není dobrý, dětí se rodí méně, než je nutné pro udržení stávající výše populace, která navíc stárne, takže poměr důchodců bude nutně narůstat.
I Alena Schillerová na první schůzce koalice s opozicí u prezidenta k důchodové reformě připustila, že se hranice pro odchod do důchodu bude muset zvýšit. Pak ale rychle couvala, protože se podobné výroky nehodí do image opozičního hnutí, které hájí práva obyvatel.
Zvýšení věkové hranice je nutné, a to nejen proto, že se délka života prodlužuje, ale také proto, že lidé vstupují do pracovního procesu později, neboť jich více studuje a trvá to déle. Proti tomu stojí námitka, že s rostoucí průměrnou délkou života se neprodlužuje délka zdravého života, nějakou závažnou nemocí nebo jiným zdravotním problémem trpí v průměru od 61 let.
Otázek je tu dost, přesto však ANO hodilo do tak důležitého jednání vidle. Připravuje prý jakousi vlastní důchodovou reformu, ale když se na ni šéfa Andreje Babiše zeptáte, dozvíte se, že se nechce dělit o know-how. Jeho slova o tom, že chce být konstruktivní opozicí, dávno odvál vítr.
Ne že by koalice nevyužívala své většiny ve Sněmovně na maximum, kdy stanovuje pevné termíny hlasování a omezuje diskuse, aby opozice nemohla obstruovat, což vede k prodlužování jednání o programu a svolávání mimořádných schůzí.
Jenomže tady nešlo o další sněmovní bitvu. V případě důchodů se iniciativy chopil prezident, aby se podařilo dojednat reformu, která by vydržela déle než zbytek jednoho volebního období. To by i pro ANO bylo výhodné, protože pokud se reforma nepřijme nebo stávající zruší, bude s ní muset přijít za své vlády, což mu rozhodně nezvýší popularitu. Pokud by však otupilo její ostří, mohlo by ji ponechat a těžit z toho, že problému se už zbavilo.
Andrej Babiš však neopomine žádnou šanci zaútočit na vládu a je mu jedno, že naštval prezidenta, který se pokoušel působit jako mediátor. Toho taky vnímá jako jakousi součást vlády. Ovšem nějak zapomíná, že právě prezident pověřuje po volbách člověka, který má nový kabinet sestavit. Nemyslím si, že by mu to Pavel oplatil, ale rozhodně bude při jakémkoli jednání s ANO mnohem opatrnější.
Babiš rád říká, že ANO je catch-all party, tedy stranou pro všechny. To je samozřejmě v názorově pluralitní demokracii nesmysl, žádná strana nemůže pojmout všechny voliče, to je možné jen ve fašistických nebo komunistických režimech. Všem heslům typu one size fits all, tedy jedna velikost pro všechny, je dobré se vyhnout, je to pusté zglajchšaltování, i když marketingově to zní hezky.
Aktuální kroky ANO však působí, že spíš než pro všechny je proti všem. To se mu může vymstít. Už minulé volby ANO vyhrálo – a zůstalo v opozici. Může se mu opět stát, že nenajde partnera pro sestavení vlády, protože kope do všech. A blude platit důchodová reforma, kterou mohlo ovlivnit – a neovlivnilo.