Článek
Izraelské představitele chce Khan nechat zatknout kvůli používání hladu jako metody vedení války spolu s kolektivním trestáním civilních obyvatel.
Počet palestinských obětí v Pásmu Gazy je skutečně vysoký, hodně vysoký, i když čísla teroristického hnutí Hamás byla nedávno revidována.
Genocida, kterou se oháněli všichni zastánci Palestinců, ovšem v zatykači zmiňována není, což znamená, že se pro ni nenašly použitelné důkazy, a Khan to ví.
O tom, že Hamás porušoval humanitární právo a dopustil se válečných zločinů, není pochyb, i když se má ctít presumpce neviny a verdikt doposud nepadl.
Vraždění a znásilňování civilistů je válečný zločin, stejně jako unášení a zadržování civilistů jako rukojmích, ke kterým nepustili představitele Červeného kříže.
Mohlo by se na první pohled zdát, že se prokurátor nestranně řídil zásadou „padni komu padni“, protože se musí postihovat každý válečný zločin. Na jedno však zapomněl – na princip kauzality.
Kdyby Hamás nezaútočil 7. října na Izrael, žádná izraelská odveta by nepřišla. Nejde však jen o příčinu a důsledek. Hnutí Hamás stále zadržuje unesené rukojmí a vydírá jimi.
O přiměřenosti izraelské odpovědi a způsobu vedení operace lze diskutovat, jenomže nejsme v občanském životě. Není tu žádná policie, které by se operace předala, a ona by proti teroristům z Hamásu zakročila a zařídila propuštění rukojmích.
Nikdo k tomu vedení Hamásu ani nepřinutil, takovou páku na něj nikdo nemá, a tak mohou teroristé dál rukojmí používat jako trumf při vyděračském vyjednávání.
Žádost o vydání zatykače na Ismáíla Haníju (toho času v pohodlném katarském exilu), nejvyššího představitele Hamásu v Pásmu Gazy Jahjáa Sinvára a šéfa jeho vojenského křídla v pásmu Muhammada Dífa je pochopitelná.
Nic jim nebránilo propustit rukojmí a ukončit válku. To však Hamás neudělal, i když věděl, že Izrael neukončí svou operaci, dokud své občany neosvobodí.
Právo občas postrádá logiku, ovšem postavit izraelské politiky do jedné řady s teroristy z Hamásu je tak absurdní, že by na to nedokázali přijít snad ani největší představitelé absurdního dramatu Beckett s Ionescuem.
Khan chce nechat stíhat Netanjahua a Galanta v době, kdy teroristé dál drží občany Izraele v tak bídných podmínkách, že umírají. OSN, z jejíhož podnětu ICC vznikl, přitom proti teroristům zasáhnout nedokázala.
Mezinárodní společenství selhalo, nebylo schopné se domluvit na zákonné operaci proti Hamásu, aby byli osvobozeni rukojmí, byť se na ně obracel s výzvou k zásahu s cílem pomoci rukojmím i Mezinárodní výbor Červeného kříže, protože vyčerpal všechny prostředky, které měl k dispozici.
Nezodpovědná žádost žalobce Khana ohrožuje kredit ICC, který je potřeba pro boj s válečnými zločiny. A to i s těmi, kterých se případně dopustil Izrael. Tříčlenný panel soudců tak dostal pod neúnosný tlak, kdy jakékoli jejich rozhodnutí bude špatné.
Když operuji kauzalitou, nenabíhám si na smeč, jak si mohou myslet zastánci Palestinců, kteří mohou připomenout, že Izrael nezákonně okupuje část palestinských území, jež získal po šestidenní válce.
Z Pásma Gazy se Izrael stáhl v roce 2005, což však nevedlo k urovnání izraelsko-palestinského konfliktu, protože toho Hamás využil jen k tomu, aby území silou ovládl. Arabové ještě před druhou světovou válkou odmítli rozdělení Palestiny, která tehdy byla pod správou Londýna, na velký arabský stát spojený se Zajordánskem a malý židovský stát.
Na vině konfliktu není ani Balfourova deklarace z roku 1917, jak tvrdí Palestinci a jejich zastánci. Ta sice zajistila Židům v Palestině vznik „národní domoviny“, ovšem proto, že tam Židé žili. A žili tam dlouhodobě, i když představovali menšinu.
Z Judeje je sice ve druhém století vyhnali Římané, ale v několika vlnách se tam vždy vraceli, zejména kvůli perzekuci ze strany křesťanů v Evropě. Vlna přistěhovalců dorazila po vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492.
Jejich počet začal narůstat ve druhé polovině 19. století, hlavně po pogromech po nástupu cara Alexandra III. na trůn v roce 1891 a po pogromech v Kišiněvě na začátku 20. století. Kupovat půdu v Palestině si Židé mohli díky souhlasu Osmanské říše, i když měli horší postavení než Arabové.
Hledat prvotní příčinu konfliktu v minulosti nemá smysl, protože současné uspořádání je výsledkem dlouhého a spletitého historického vývoje, v němž není jedna rozhodující událost, která by byla příčinou všeho špatného.
Na rozdíl od současné války, kterou spustil brutální, neobhajitelný a zbytečný útok Hamásu ze 7. října.