Článek
Nebudu opakovat, v čem všem se signatáři mýlí, a ani jedovatě poznamenávat, že se svými liberálními názory by neměli u Hamásu šanci a takto oblečené by je sexuálně frustrovaní palestinští teroristé napřed znásilnili, než by je zavraždili.
Upozorním ale na to, jak překvapivě velkou podporu u nás mají radikální propalestinské postoje. Stavět se proti válce je přitom pochopitelné a sympatizovat s palestinským úsilím o státnost je legitimní. Ale zároveň je pozoruhodné, kolik lidí, kteří se nyní tak hlasitě starají o osud Palestinců, je hluchých a slepých k utrpení černošských obyvatel súdánského Dárfúru nebo Tigrajů a Oromů v Etiopii. Jistě lze namítnout, že Česko neudržuje v těchto oblastech tak silné spojenecké vazby, jako je tomu v případě Izraele, dvojí metr ale jasně vidíme třeba v přístupu k Turecku. Je to náš partner v NATO, se kterým máme bohaté ekonomické a diplomatické styky, houfy Čechů se každé léto opalují na plážích kolem Antalye. Turecký vpád do Sýrie a masakrování tamních Kurdů, kteří bojovali na straně Západu proti Islámskému státu, si nevysloužil u umělců jediný transparent. Proč?
Letos se mě jeden host pořadu Zbytečná válka, s nímž jsem chtěl probírat otázky mezinárodního humanitárního práva, zeptal, zda mi nebude vadit, že není propalestinský. Trochu mě to zaskočilo, ale nevěnoval jsem tomu velkou pozornost, jen jsem ho ubezpečil, že se z mé strany ničeho takového obávat nemusí.
Když jsem se však účastnil diskurzu vedeného na stránkách Salonu Práva, tak jsem si připadal jako poslední Mohykán, když jsem se jako jediný věnoval obětem teroristického útoku a tomu, že Hamás to celé vědomě rozpoutal a dál zadržuje civilní rukojmí, což je v rozporu s mezinárodním právem a válečný zločin.
Petice umělců kupodivu okamžité propuštění izraelských rukojmích nežádá, i když se ohání jménem Mezinárodního výboru Červeného kříže. Ten ale sám jejich zadržování odsoudil a opakovaně apeloval na mezinárodní společenství, aby zasáhlo na jejich podporu. Přitom právě propuštění rukojmích a kapitulace Hamásu by konflikt v Gaze ukončilo. Na konci loňského roku už jedno příměří nastalo, máme tedy potvrzené, že když Hamás začne vyměňovat unesená rukojmí za vězněné Palestince, izraelská palba ustane. O dalším příměří se navíc stále usilovně jedná v Kataru i v Egyptě.
O tlaku svědčí slova mé známé, malířky, která mi po jednom mém komentáři řekla, že je ráda, že je tu někdo, kdo odsuzuje terorismus Hamásu a podporuje právo Izraele na obranu. Nechci, aby tu panovala taková situace, že má potřebu mi něco takového vůbec říkat. A nechci, aby mi další známá židovského původu rezignovaně sdělovala: „Když se podívám na sociální sítě, je mi zle.“ Jenže takto je dnes bohužel formovaná část veřejného prostoru. Demonstrující z iniciativy Ne naším jménem si mohou mnout ruce, ale já nechci žít v zemi, kde se zbylí Židé začínají cítit nepříjemně, a rovněž nechci být dokola konfrontován s odpornou propalestinskou propagandou.
V dopisu pro prezidenta se sice formálně odsuzuje zabíjení i izraelských civilistů, ale jinak je text vysloveně propalestinský, nebo dokonce prohamásovský, přestože, anebo možná právě proto, že v něm Hamás není zmíněn ani jednou. Toto teroristické hnutí, které v Gaze už 17 let represivně vládne, pro místní obyvatele za celou tu dobu nevybudovalo vůbec nic, protože mělo moc práce s tunely. Naopak 7. října podniklo vražedný útok na Izrael, čímž samo ukončilo do té doby trvající příměří. Naprosto šokující je pak výzva k „bezpečnému propuštění všech palestinských a izraelských rukojmích“. Rukojmí drží v rozporu s mezinárodním humanitárním právě jen palestinští teroristé. Izrael žádné rukojmí nezadržuje. V jeho vězeních jsou lidé zadržení kvůli kriminálním činům včetně terorismu, a byť i tam někdy dochází k bezpráví, rukojmí to nejsou.
Také to není nejhorší konflikt s nejrychleji rostoucím počtem obětí, jak se nám autoři dopisu pokoušejí namluvit. I když pominu genocidu ve Rwandě, ještě by se jich pár našlo. Třeba válka v Koreji. Počet obětí v Pásmu Gaze, který se (podle údajů Hamásu) blíží 33 tisícům, je i tak samozřejmě hrozivě vysoký a nikdo normální nad ním nemůže jásat, o to menší je ale důvod uvádět o něm zkreslené údaje. Pozitivní přitom je, že už několik týdnů neroste tak rapidně jako na počátku izraelské vojenské akce.
Proč si signatáři ani ta nejprostší fakta neověřili? Nebo natolik podlehli konspiračním teoriím, že už žádným „nealternativním“ zdrojům nevěří?
Odkud se náhle vyrojili zastánci Palestinců, když valnou většinu z nich do té doby krví prosáklý Blízký východ ani jiné konflikty nezajímaly? Co je naráz vyburcovalo? Čísla a fotografie? Ne že by Izraelci jednali v rukavičkách a nezabíjeli nevinné. Bohužel i to se děje, jak to ukazuje například úterní útok na humanitární konvoj. Izrael nicméně ihned oznámil, že případ považuje za exces a prošetří ho. Který z vůdců Hamásu a Islámského džihádu potrestal své bojovníky za zvěrstva ze 7. října?
Celá současná aktivita mi trochu připomíná antiamerikanismus, který také není ničím podložený a stojí na obecných ruských floskulích, kolik Američané zahájili válek, kolik v nich zabili lidí a kde všude mají základny, zatímco Rusové jsou mírumilovní a nikdy se žádné agrese nedopouštějí. To samozřejmě neznamená, že Američané dělají vše dobře a že to Izraelci v Gaze nepřehánějí. Ale opakovat kvůli tomu propagandu teroristů a jejich zastánců?
Doufám, že je za tím vším jen hloupost a latentní odpor k jakýmkoliv oficiálně sděleným informacím, které se v určitých kruzích automaticky považují za lež, protože vedení přece vždy lže - za komunismu i nyní, a hlavně za covidu či v dobách masové migrace. Horší by bylo, kdyby za tím bylo něco jiného – třeba prachsprostý antisemitismus. Byl bych docela rád, kdyby se signatáři zamysleli nad tím, co podpořili, ale nemyslím si, že by někdo našel odvahu svůj podpis stáhnout. Není snadné být černou ovcí. Pokud však má pravdu moje známá, která mi řekla, že „nás je víc, ale oni jsou hlasitější“, tak bych dodal, že by bylo potřeba, aby nebyli hlasitější.
