GLOSA: Spasitelé - Jaroslav Šonka

Že je Babiš klasický oligarcha, to jsem napsal již v článku o sněmu ANO. Podělil jsem se v Sudetendeutsche Zeitung se čtenářstvem o výsledek volby předsedy hnutí. Všechny hlasy kromě onoho skromného vlastního. Co je ovšem dalšími, řekněme slovníkovými vlastnostmi oligarchy? Pohrdá parlamentem, chce řídit stát jako firmu (kde je šéfem její majitel, poznamenávám já), nepovažuje za důležité oddělit své hospodářské působení od působení politického, což vše je v případě Andreje Babiše doloženo jeho vlastními výroky.

Oligarcha je politik, který se nese na polštáři vlastních peněz – a můžeme se domnívat, že se věnuje i jejich množení. Práce pro veřejnost je i v tom, jak oligarcha své peníze nasazuje. Třeba zaplatí letenky své delegace do USA ze svých peněz a za to čerpá veřejnou pozornost. Umisťuje zprávy o své hospodářské vizi – jak by se stal miliardářem, kdyby tuto vizi neměl? Klidně podporuje hospodářská rozhodnutí, která jsou prospěšná i jeho podnikatelské činnosti (diskutuje se o rozdělování dotací třeba na zelenou energii).

Co je ovšem největší katastrofou, a to katastrofou hnutí ANO – že obchází některé politické procedury, čímž na jedné straně získává podporu naštvaného obyvatelstva, ale na straně druhé omezuje transparenci svého působení. Rychlá reakce, to je něco pro denní zprávy, ale principy se tvoří s jinou motivací. Něco jako jasný politický program, to je dlouhý text, který skupinu, která se na něm usnesla, nutí něco dodržovat. To by ovšem u novodobých „hnutí“ omezovalo jejich schopnost rychle reagovat a nutilo by je to dodržovat alespoň vlastní a transparentní pravidla.

Ve světě, kde se stále více daří kampaním formulovaným na základě protestu, je „hnutí“ něčím, co naprosto odpovídá populistickým hnutím v zemích kolem nás – i finské volby to ukazují. Jak šťastní byli Němci po válce v západním Německu, kam přišla především s Američany autorita, která je vzdělávala. Dozvěděli se tehdy, co to je zastupitelská demokracie, jak fungují svobodná média, co je to politická strana, jaká je role občana. Dnešní Evropa, a především Česká republika zažívá éru spasitelů, méně už politiků. Ale zatím ani jeden nikoho nespasil.