GLOSA: Když napíše on... - Josef Koukal

Konkrétně mi šlo o použití slova pošuk. Dospěl jsem k závěru, že by mi mělo projít. Ačkoli může evokovat leccos, slovní základ není odvozen od vulgarismu a významově v obecné řeči neoznačuje nic jiného než člověka buď duševně nemocného, nebo enormně výstředního či pomateného.

V několika novinách nám označení pošuk sloužilo jako terminus technicus.

Z množství korespondence, která do redakcí dochází, totiž jistou část posílá právě on. Někdy nadává, jindy vyhrožuje, za léta už jsem viděl i obrázky oběšenců, zlomené tužky a další rekvizity zaslané do redakcí pošukem. Pohrával jsem si dokonce s myšlenkou uspořádat někdy výstavu z těchto exponátů.

Ono obecné označení skýtá v konverzaci mezi novináři užitečnou zkratku.

„Kdo píše?“ zeptáte se kolegy pročítajícího došlou poštu.

„Ale, pošuk,“ zní odpověď a na nic dalšího už není třeba se doptávat.

Pošuk bývá na štíru s gramatikou, pro silnější výraz nejde daleko, ale hlavním poznávacím znamením jeho práce je, že mu v podstatě o nic konkrétního nejde. Nesnaží se s adresátem polemizovat, neupozorňuje na neřešený problém, nehledá pomoc, když se stal terčem nějakého bezpráví. Jeho uspokojení spočívá v samotném aktu odeslání zásilky.

Pošuk rozesílá leccos a spadeno nemá jen na redakce médií.

Vzpomněl jsem si na něj v souvislosti se zásilkami, které přišly v posledních týdnech na různé státní úřady. Ministerstva vnitra a financí, českou ambasádu v Bratislavě. Obálky obsahovaly i skutečně nebezpečné jedy.

Přesto, pokud by odesilatelem byl atentátník, terorista, žoldnéř té či oné fundamentalistické organizace, pokud by mu zkrátka šlo o cokoli jiného než vyvolání poprasku, asi by postupoval poněkud jinak. Odeslat obálku s kyanidem na oficiální adresu úřadu a doufat, že projde bez kontroly až na stůl ministra, který se obsahem zaručeně potřísní, je metoda poněkud naivní.

Policie po odesilateli samozřejmě pátrá a bude-li dopaden, jsem už teď napjatý, co je zač.

Opatrně bych si ale dopředu tipnul, že to bude, no, vy už víte kdo.