Zatoulaná fenka se přidala k horolezcům a vyšplhala na himalájskou sedmitisícovku

Don Wargowsky přijal minulý rok nabídku vést měsíc trvající expedici, jenž si kladla za cíl zdolat horu Baruntse. Zážitky ze zprvu rutinní výpravy, která se odehrála loni v listopadu, zveřejnil horolezec na svém blogu.

Až do třináctého dne výpravy probíhalo vše v naprostém poklidu. Z malého letiště Lukla vede k hoře přes padesát kilometrů dlouhá cesta, kterou musí horolezci urazit po svých. Vede kolem hory Mera, která ční do výšky 6620 metrů. Její zdolání není technicky náročné a vrcholek tak slouží horolezcům jako aklimatizační výstup.

I Wargowsky vyvedl svou výpravu na vrcholek Meru. Výstup proběhl bez komplikací a celá expedice sestupovala zpět do údolí. Po pár set metrech sestupu ale horolezec uviděl něco, s čím nepočítal. Vstříc zakukleným postavám s mačkami na nohou bezstarostně běžel pes.

„Jakmile se dostala blíž, poznal jsem, že je to toulavá fenka z Khare, vesnice zhruba tři kilometry vzdálené,“ popsal první setkání s odvážným psem Wargowsky. Toulaví psi nemají v Nepálu na růžích ustláno a ve vesnicích jsou vůči lidem ostražití. „Tady nahoře jsme se stali téměř okamžitě nejlepšími přáteli. Sušené hovězí na ledovci vytváří přátelství rychle,“ dodal horolezec.

Wargowsky sám psa vlastní a myšlenka na to, že by ho alespoň dočasný čtyřnohý přítel mohl doprovázet během výpravy, se mu nejprve zamlouvala. Jenže pak mu došlo, co všechno má ještě před sebou: několik kilometrů pochodu nehostinným prostředím, výstup na Baruntse a nocování v obrovských mrazech. „Pokud by šla s námi, zcela jistě by zemřela,“ bylo jasné horolezci.

Jenže fenka na to měla jiný názor. Rozhodným krokem se vydala s výpravou na čtyři dny dlouhou cestu k úpatí Baruntse. Neustále se držela těsně u někoho z výpravy. První noc ještě odmítla spát s Wargowskym ve stanu. „Spala těsně před ním. Až do rána se odtamtud nehnula. Byla pokrytá vrstvou sněhu, příští noc už spala u mě,“ uvedl horolezec.

Když dorazili do základního tábora, stali se z fenky a horolezce opravdu nejlepší přátelé. „Říkal jsem si, že když to s námi vydrží až k Baruntse tak ji pojmenuji,“ vzpomíná Wargowsky. Fenka dostala jméno Mera podle hory, kde ji našli. „Vím, není to moc originální, ale ve výškách moc kreativní nejsem,“ dodal s nadsázkou horolezec. Vzdal se jednoho ze svých spacích vaků a bundy, aby měla pohodlné místo na spaní. Začal se sní dělit o své příděly jídla.

Mera vydržela v táboře pouhý den. Po 24 hodinách vyrazila skupina šerpů připravit první výškový tábor. Fenka se bez zaváhání vydala za nimi. Čekala je náročná a úmorná práce. Po cestě do tábora umístěného ve výšce zhruba šest tisíc metrů museli natáhnout několik lan dlouhých až dvě stě metrů v místech, kde byl ledovec příliš prudký.

Večer se vyčerpaní vrátili do tábora. „Kde je pes?“ zeptal se Wargowsky šerpů, když nikde čtyřnožce neviděl. „V táboře jedna“ zněla stručná odpověď. Zkušenému horalovi spadla brada. Většina horolezců by se do tohoto tábora bez pomoci lana nedostala, fenka to však zvládla bez problémů.

Vrátit se se šerpy už ale nechtěla. Zatímco cesta nahoru úsekem nečinila Meře žádné problémy. Pohled dolů ji asi děsil natolik, že se nenechala přemluvit, aby slezla. Začalo se stmívat a šerpům nezbylo nic jiného než psa zanechat na místě.

Noc fenka strávila v mrazu a větru bez jídla a bez teplého stanu. „Lámalo mi to srdce, ale nedalo se nic dělat. Kdybych neměl odpovědnost vůči klientům, možná bych se tam pro ni vypravil,“ uvedl Wargowsky. Následující den šerpové vyrazili založit tábor číslo dvě a připravit cestu na vrchol.

„Pes je v pořádku. Jde s námi do kempu dva,“ hlásili překvapení šerpové stejně překvapenému Wargowském v základním táboře. Později toho dne se znovu ozvali vysílačkou. „Jsme tu hotoví, večer jdeme dolů. Jsme ve výšce 6700 metrů, pes je tu s námi. Bereme ho zpět,“ oznamovali šerpové.

„Nemohl jsem tomu uvěřit. Pes jen pár desítek metrů pod vrcholem Baruntse? To přece nemohla být pravda,“ přiznal horolezec. Když se šerpové za tmy vrátili do základního tábora, Mera se okamžitě nadšeně rozběhla přímo k Wargowskému. Byla vyčerpaná a hladová. Ihned poté, co se nažrala zmizela ve stanu horolezce a usnula. „Byl jsem rád, že ji mám zpátky, ale shledání mělo hořkou příchuť. Zbývalo nám jen pár hodin, než naše expedice vyrazí k vrcholu,“ poznamenal Wargowsky. Věděl, že tentokrát bude muset Mera zůstat v táboře.

Mera se teď stala miláčkem všech v základním táboře, ať už šlo o horolezce nebo Nepálce, kteří jinak pro toulavé psy příliš pochopení nemají. Často totiž mají vzteklinu, a tak se je místní pokouší co nejrychleji a nejtvrději odehnat. To ale nebyl případ Mery. Nazývali ji „štístkem“ nebo „požehnanou“.

Výprava se balila časně ráno k odchodu a Mera byla připravená jít s ní. Wargowskému bylo jasné, že dobrovolně fenka v táboře nezůstane. Spolu s ostatními vyrobil horolezec improvizovaný obojek a přivázal fenku ke kameni v základním táboře. „Rvalo mi to srdce, ale věděl jsem, že tam bude v bezpečí,“ poznamenal Wargowsky.

Výprava byla na cestě přes hodinu a půl, když Don ucítil pod kolenem jemný dotyk čumáku. Byla to Mera. „Doteď netuším, jak se dokázala uthrnout, ale nemohl jsem si dovolit poslat tým se psem zpátky,“ uvedl Wargowsky. Mera vyrazila spolu s ostatními k vrcholu.

Pohyb po ledovci nečinil Meře žádný problém. Běžela napřed a netrpělivě poštěkávala, když se jí zdálo, že lidé těžkopádně kráčející v těžkých botách s mačkami jsou příliš pomalí. Výprava nakonec dorazila až k prvnímu úseku, který bylo potřeba překonat na lanech. Fenka vesele běhala kolem členů výpravy, kteří se pomalu připínali k lanu.

První část výstupu na skalní stěnu se Mera dokázala držet v blízkosti Wargowskyho. Rozvážně skákala z výběžku na výběžek a statečně mířila vzhůru. Jenže na konci má stěna mírnější sklon a pokryl ji zledovatělý sníh. Pro lidi s mačkami to nebyl problém, pro Meřiny packy to byl obrovský problém.

„Viděl jsem, jak jí podklouzla packa, pak druhá. Pak už jsem jenom viděl, jak nekontrolovatelně sjíždí dolů,“ popsal Wargowsky. Z místa, kde se právě nacházeli, to znamenalo několik desítek metrů klouzání po ledovci a následný pád z vysoké skály.

Naštěstí se Mera ve chvíli, kdy podklouzla, nacházela nad Wargowskym. Horolezci se podařilo fenku zachytit, když klouzala kolem něj. Společnými silami se pak už dokázali dostat do tábora číslo jedna. Fenka okamžitě zamířila ke stanu schoulila se ve spacím vaku a usnula.

Do tábora číslo dvě proběhla cesta bez problémů. Teprve tam však počasí ukázalo svou odvrácenou tvář. Ve výšce okolo 6 400 metrů foukal mrazivý vítr o rychlosti dosahující až 96 kilometrů v hodině. „Normálně se výpravy v druhém táboře zdrží šest nebo sedm hodin, my jsme tu čekali, až se vítr utiší, čtyři dny,“ poznamenal horolezec.

Během druhého dne se několik Wargowskyho klientů rozhodlo výstup vzdát a vrátit se raději zpět do základního tábora. Mera se vypravila s nimi a Wargowsky doufal, že se s nimi vrátí i do tábora základního. Jenže Mera se nechystala Wargowského opustit. Ve vichřici se vrátila zpět. Zbývající dva dny strávila s horolezcem ve stanu. „Dělili jsme se o jídlo padesát na padesát,“ podotkl Wargowsky.

Pátého dne se počasí uklidnilo. Wargowsky se opět rozhodl nechat psa v táboře. Výstup na vrchol by fenka už opravdu nemusela přežít. „Hodiny a hodiny jsme lezli po lanech nahoru. Bez nich by jediné uklouznutí znamenalo pád ze stovky metrů vysoké skály,“ vysvětlil horolezec. „Uklidňovalo mě, že jsem věděl, že Mera je v bezpečí mého stanu, té malé tečce hluboko pode mnou,“ dodal.

Několik stovek metrů pod vrcholem výprava na chvíli zastavila a Wargowsky pohlédl dolů. „Uviděl jsem černou chlupatou kouli, jak kluše po našich stopách. Bylo to Mera. Byli jsme na cestě sedm hodina ona nás bez problémů dohnala,“ nevěřil Wargowsky. Fenka opět běžela přímo k němu. Šerpové ji křikem zdravili a radostně zvedali ruce zaťaté v pěst. Tohle jistě musí být zázračný pes.

O několik dalších hodin později výprava konečně stanula na vrcholu Baruntse ve výšce 7129 metrů. Don Wargowsky, jeho klient, šerpové a Mera. Zřejmě první pes, který zdolal himalájskou sedmitisícovku.

Mezi horolezci platí, že sestup je mnohem zrádnější než výstup. Tělo je vyčerpané a často dochází k fatálním chybám právě při cestě dolů. Obrovské riziko to bylo i pro Meru. Od ostrých kamenů a ledu měla rozedrané packy a ve sněhu zanechávala krvavé stopy. Nejhorší byly ovšem pasáže, které se musely slaňovat.

Vylézt nahoru nebyl problém, ale dolů se Mera sama dostat nedokázala. Wargowsky ji společně se šerpy museli přivázat k lanu a doslova si ji poslat přes kritické místo. Tehdy Mera štěkala, cukala se a snažila se dorážet od skály.

Nakonec však i tyto pasáže všichni z výpravy včetně psa přestáli bez potíží. „Po osmnácti hodinách lezení jsme se dostali zpět do základního tábora. Připravil jsem Meře pořádnou večeři a pak jsme oba odpadli. Jestli si ale někdy nějaký pes zasloužil opravdu pořádný spánek, byla to Mera,“ řekl horolezec.

Následující den se výprava vydala na padesátikilometrový pochod zpět na letiště v Lukle. Po cestě se z Mery stala místní celebrita. Z nechtěného toulavého psa se stal pes, který dokázal pokořit sedmitisícovku. Když se jí někdo z místních pokusil odehnat, jako první ho okřikli šerpové. „Ne, ne, ta je s námi. Vylezla na Baruntse,“ volali.

Čím víc se blížili k letišti, tím víc byla cesta příjemnější a pohodlnější. Jenže Don Wargowsky začínal být sklíčený. Bylo mu jasné, že brzo se s Merou bude muset rozloučit. Vzít ji zpět do Seattlu nemohl. „Ale představa, že se z ní stane zase obyčejný pouliční pes, mě ničila,“ přiznal horolezec.

V tu chvíli zasáhl šéf celého základního tábora, muž jménem Kaji. „Tohle je speciální pes, žádný jiný takový není,“ prohodil Kaji jednoho dne směrem k Wargowskému a ujistil ho, že Mera rozhodně na ulici nezůstane. Kaji se rozhodl, že se o Meru postará. Kaji ji udělal speciální obojek z pásky jednoho z horolezeckých batohů, aby každý věděl, že Baru není obyčejný toulavý pes. Na počest jejího výstupu ji přejmenoval na Baru.

Baru má teď nový domov. Don Wargowsky se vrátil zpět domů do Ameriky. S Kajimem a Baru je však pravidelně v kontaktu a letos na podzim ji při další výpravě plánuje navštívit.

Nyní vybírá peníze nejen pro Meru, ale i pro společnost Street Dog Care, která se snaží zajistit toulavým nepálským psům důstojný život.

„Nejsem nějak extra nábožensky založený, ale už mě několikrát napadlo, že možná někdo z mých přátel, kteří už tu nejsou, Meru nenápadně pošťouchl směrem k hoře, aby se se mnou setkala,“ uzavřel celý příběh Wargowsky.