Z Austrálie kdysi odletěl v bedně. Nyní hledá kamarády, kteří ho odeslali

Psal se rok 1965, kdy se v Austrálii pracujícímu Velšanovi zastesklo po domově. Podnikl tak cestu, která ho málem zabila. Na konci dubna o šíleném dobrodružství vyjde Brianu Robsonovi kniha, točit se má i film. Nyní pětasedmdesátiletý Brit by ale rád kontaktoval dva Iry, kteří mu s cestou pomohli.

Robson se do Austrálie dostal v roce 1964 v rámci imigračního programu a začal pracovat pro dráhy státu Victoria. Brzy si ale uvědomil, že to nebyl dobrý nápad, a začalo se mu stýskat po domově. Jenže návrat domů by ho stál 700 liber, tehdy Robson vydělával týdně liber sotva 40.

Po 11 měsících tedy dospěl k netradičnímu řešení: domů se nechá poslat v bedně jako balík, což vyšlo podstatně levněji než letenka. Pomoci mu k tomu měli dva jeho irští přátelé, se kterými se u australských drah setkal. „Jsem si na 99 procent jistý, že se jmenovali John a Paul,“ svěřil se Brian serveru The Irish Times. „Je to tak dávno, už si nepamatuju jejich příjmení, a poznal bych je jen na fotografiích z té doby,“ dodal Brian.

Právě John s Paulem se mu rozhodli pomoci. Paul byl od začátku proti s tím, že je to naprosté bláznovství, ale John byl nápadem nadšený a s Brianem Paula přesvědčil. Irové Briana nacpali do dřevěné bedny o velikosti metr krát metr krát šedesát centimetrů a zatloukli zavazadlo hřebíky. Dovnitř si Brian vzal jen pokrývky, protože mu bylo jasné, že v nákladovém prostoru bude zima, baterku a zpěvník Beatles, který mu měl dělat společnost.

Velšanovi bylo jasné, že nepůjde o nic příjemného, let měl trvat 36 hodin. Co by se ale mohlo stát tak hrozného, říkal si, když objednával přepravení balíku u australských aerolinek Qantas. John s Paulem následně bednu s Robsonem na letiště odvezli a nechali poslat.

„Bylo to naprosto strašlivé,“ uvedl po letech pro Irish Times. Při letu se totiž pokazilo, co mohlo. Robsonovi irští přátelé opatřili bednu nápisy „touto stranou nahoru“, ovšem dle nepsaných zákonů letecké přepravy skončila bedna pohozená přesně naopak a Brian tak skončil hlavou dolů a musel tak zůstat skoro celý den, než ho naložili do letadla.

To však nebylo to nejhorší. Letadlo směřující do Londýna bylo již plně naloženo. Proto bedna s Robsonem uvnitř skončila na palubě letadla společnosti PanAm. Náklad mířil do Londýna přes Ameriku, vždyť pár dní navíc při přepravě nákladu tehdy nemělo cenu řešit.

Cesta byla opravdu strastiplná. Jak popsal Robson, v nákladním prostoru bylo nejdřív horko k zalknutí, pak měl pocit, že zmrzne. Na cestu si s sebou vzal pár sušenek a lahvičku vody. Ovšem téměř veškerou vodu se mu kvůli otřesům podařilo vybryndat. Brzy Robson ztratil vysílením pojem o čase, střídavě upadal do mdlob.

Letadlo společnosti PanAm přistálo v Los Angeles, o čtyři dny později bednu s označením „počítač“ a mířící do Londýna prohlíželi celníci. Jeden z nich se zvědavě podíval dírou v bedně dovnitř zrovna ve chvíli, kdy byl obličejem k díře přitisknutý i Robson a snažil se zjistit, co se venku děje. „Odskočil asi kilometr od bedny a křičel: Někdo tam je,“ vzpomínal Robson.

Když ho celníci objevili, zbýval Robsonovi už jen doušek vody. Cestu přes Spojené státy a do Londýna by už nemusel přežít vůbec. Objev mu tedy dost možná zachránil život, do případu se ale okamžitě pustila FBI, mohlo se totiž jednat o špiona. Britská ambasáda však potvrdila, že Robsonovy doklady jsou pravé a že je britským občanem, který se pouze zoufale touží vrátit do vlasti.

Po výslechu a lékařském vyšetření byl propuštěn a společnost PanAm mu nabídla jedno ze zbývajících míst v první třídě v letadle, které ten den odlétalo do Londýna. Zpráva o jeho dobrodružství se rychle rozkřikla a podle dobových zpráv musel Robson při cestě do letadla odtlačovat davy příznivců, kteří mu přáli šťastnou cestu.

U letadla ho ještě zastihl jeden ze zaměstnanců letiště, který mu přinesl jeho boty. Ty si Robson zapomněl v bedně, když ho z ní vytahovali policisté. Do letadla Velšan nastupoval jen v ponožkách, to mu ale bylo tehdy srdečně jedno. Tělo měl bolavé a ztuhlé a byl rád, že může chodit.

V Austrálii se následně rozhořela debata o tom, zda mají mladého muže trestně stíhat, či nikoliv. Nakonec ale bylo od stíhání upuštěno. Sám Robson přiznal, že tehdy s přáteli neměl ani tušení, zda to, co dělají, je legální, nebo nikoliv. I proto u výslechů ani při rozhovorech nezmínil jména Johna a Paula. V dobovém tisku jejich jména nezjistíme.

Robson se vrátil do Walesu, jeho chvíle slávy pominula a on začal opět normálně pracovat. Irským kamarádům napsal, ale nikdy nepřišla odpověď. Teď po mnoha desítkách let vydává vzpomínkovou knihu Crate Escape a chtěl by se s Johnem a Paulem setkat.

O svém dobrodružství má teď naprosto jasno. „Byla to blbost. Kdyby se o to pokusily mé děti, tak bych je asi zabil. Ale tehdy byla jiná doba,“ uzavřel Robson, který má jediné přání. Zjistit od Johna s Paulem, co se dělo po jeho odletu.