Vzkřísila zaniklou značku kutnohorské čokolády. Teď s ní sbírá na soutěžích medaile

Nikdy velkým jedlíkem čokolády nebyla, přesto se stala jejím osudem. Všechno to začalo v kutnohorském archivu, kde Lada Bartošová psala dizertační práci na divadelní téma. Spíš než studium ji ale zaujala historie budovy archivu, který dřív býval továrnou na čokoládu.

„Zjistila jsem, že za první republiky to byla jedna z nejlepších čokoládoven na světě. Přišlo mi hrozně líto, že dnes tak slavnou značku už nikdo nezná, a rozhodla jsem se ji tady v Kutné Hoře připomenout,“ vzpomíná Bartošová, jak se v její hlavě před lety zrodil nápad na muzeum spojené s prodejnou tuzemských čokolád.

Historie značky se začala psát už v roce 1918. Čokoládoven fungovala v minulosti v Čechách celá řada, ta kutnohorská bývala jednou z největších. Od ostatních se lišila tím, že se specializovala na export, běžně víc než polovinu produkce vyvážela do zahraničí, do Ameriky, Indie či Afriky. Zakladatelé továrny Zdeněk Koukol a Eduard Michera kladli velký důraz na kvalitu výrobků a čerstvost surovin.

„Postupně po roce 1948 došlo k omezování produkce, až se zastavila úplně. V rámci vzniku specializovaných národních podniků se pak značka začala vyrábět v jiných československých čokoládovnách. Někteří si určitě ještě Lidku mohou pamatovat, protože poslední kousky se doprodejem daly koupit ještě chvíli po sametové revoluci,“ vypráví.

Muzeum otevřela na jaře roku 2016 v malém prostoru na Komenského náměstí v centru města. Podle Bartošové, která dnes podnik vede spolu s manželem Pavlem, jde pravděpodobně o nejmenší muzeum čokolády na světě. Zaplněný a využitý je tu doslova každý centimetr.

Ve vitrínách a policích najdou návštěvníci třeba staré krabičky od bonboniér a původní obaly, formy na čokolády a bonbony nebo reklamní cedule. Všechno unikátní exponáty z někdejší čokoládovny, které našli Bartošovi u tamních pamětníků, jedné kutnohorské sběratelky kuriozit nebo je vydražili na aukcích. Ve vitríně tu mají dokonce i původní nevypité kakao nebo nesnězenou čokoládu.

„Je to čokoláda, jejíž receptura byla vyvinuta za 2. světové války pro Wehrmacht. Měla to být superčokoláda, energeticky hrozně výživná, s přídavkem amfetaminu. Údajně měla vydržet teploty až do 50 °C a netát, protože byla určená i na boje do Afriky,“ vypráví nám o unikátní čokoládě, jejíž receptura byla prý přísně tajná.

„Nicméně když ji tady němečtí chemici vyvíjeli, tak se místním mělo podařit recepturu ukrást. A po druhé světové válce ji, tedy už bez amfetaminu, začali vyrábět pod názvem Marathon - čokoláda s nejdelší trvanlivostí. Když se podíváte do vitríny na rozbalenou čokoládu, tak na svůj věk vypadá opravdu pořád dobře, není ani moc šedivá,“ směje se Bartošová a ukazuje na malou tabulku v bílém obalu.

Otevřením muzea to však neskončilo. „Brzy se nás zákazníci začali čím dál častěji ptát, kdy tedy začneme tu čokoládu také vyrábět. No a protože i my jsme chtěli proniknou do tajů toho, jak čokoláda vzniká a jak se vyrábí, tak jsme začali doma s čokoládou experimentovat a úplně jsme tomu propadli,“ popisuje, co bylo dál.

Od experimentů už byl pak jen krůček k odkoupení ochranné známky ze zahraničí a otevření oficiální výrobny, ve které dnes pracuje tým zhruba pěti lidí. „První obnovené čokolády šly do prodeje 28. října 2018, když se slavilo sto let výročí republiky a zároveň to bylo i sto let Lidky,“ zmiňuje s tím, že sto číslovaných kusů čokolády v národních barvách prý zmizelo velmi rychle.

Na původní čokolády odkazují ty dnešní jak grafickou podobou obalů, tak tvarem samotných tabulek – typické pro ni byly macaté bochánky a čtvercový formát. „Dnes všichni dělají čokoládu plochou, aby to vypadalo, že je velká. Oproti tomu jsou naše čokolády vizuálně malé, ale gramáž mají stejnou jako ty ostatní,“ vysvětluje majitelka muzea.

Kompletní původní receptury se nedochovaly, následují je tak jen zčásti podle vzpomínek pamětníků a z dohledaných informací v archivech. Základní technologické postupy však zůstávají stejné, typicky jde třeba o dobu mísení, nestandardně dlouhou.

„Čokolády se dnes často melou co nejkratší dobu kvůli úspoře energií. Lidka se standardně mísila téměř 100 hodin, my to děláme minimálně 96 hodin. Čím déle ji mísíte, tím víc se uvolňují třísloviny, kyselé látky. Je díky tomu také velmi jemná a hladká,“ vykládá Bartošová.

Pouze následovat staré výrobní postupy však dvojici nebaví, hledá tak i vlastní cesty a nové receptury. „Vyrábíme čokolády, které nemají vůbec konkurenci, děláme třeba speciální mléčné čokolády z velbloudího mléka a teď nově máme i čokolády s příchutí různých alkoholů,“ prozrazuje.

Aktuálně nabízí až 24 druhů těchto sladkostí, dělají i limitované série. Mnohdy si zákazníci čokolády dokonce rezervují předem. Ceny za jednu tabulku se pohybují od 125 korun výš. Vybudovali si i stálou klientelu – „čokoholiky“ či štamgasty, jak jim Bartošová s úsměvem říká – která se k nim pravidelně vrací. Právě oni pomohli firmu udržet nad vodou v době pandemie, kdy muselo být muzeum zavřené a majitelé řešili, z čeho pokryjí náklady na pronájem či mzdy.

Kutnohorské čokolády chutnají nejen zákazníkům, ale také porotcům na mezinárodních soutěžích, na kterých se často umisťují na předních příčkách.

„Poslední úspěch, který nás nejvíc těší, je zlatá a stříbrná medaile na International Chocolate Awards Europe s našimi čokoládami s malinovicí a s jamajským rumem. Ale historicky největší radost asi vždycky máte z toho, když se vám něco podaří poprvé. Pro nás je to bronzová medaile na Academy of Chocolate v Londýně,“ vzpomíná na rok 2018.

„Do soutěže jsme se přihlásili poslední možný den a s úplně prvním výrobkem. Ještě před tabulovými čokoládami jsme totiž dělali horkou čokoládu. Vyhráli jsme s ní tehdy ještě jako úplní amatéři!“ směje se tomu dnes Bartošová.

Od té doby už posbírali na tři desítky cen. „Jde nám i o zpětnou vazbu porotců, lidí, kteří se čokoládě věnují dlouhodobě. Jejich slovní hodnocení a poznámky, co je zaujalo a co ne, jsou pro nás cenné,“ poukazuje na to, co jim pomáhá se neustále zlepšovat.

Na nejbližší celosvětové soutěži jim budou největšími konkurenty výrobci z Asie. „Když se řekne čokoláda, všichni si představí Švýcarsko. Teď ale frčí asijské a severské čokolády, což málokdo ví,“ říká Bartošová.

„Na začátku si všichni mysleli, že jsme blázni, že tu máme mít spíš párky v rohlíku než čokoládu, že tu nic takového nemůže obstát, nikdo nám nevěřil. No a vidíte, nám se daří, návštěvnost stoupá, naopak hledáme větší prostory, už se sem nevejdeme,“ ukazuje kolem sebe.

Nové prostory mají přinést i nový koncept – muzeum přímo propojené s „transparentní“ výrobnou, do které budou moct návštěvníci nahlédnout a vidět tak na vlastní oči, jak kutnohorská čokoláda vzniká od a do zet.