Článek
Jedním z hlavních úkolů muzea je udržet exponáty v dobrém stavu i pro další generace. Jednotlivé exponáty stráví i desítky hodin v konzervátorských dílnách, než mohou být vystaveny ve vitrínách. Dílny v muzeu fungují od roku 1965.
„V této výstavě je poprvé po čtyřiceti letech představena komplexně práce konzervátorů v muzeu,“ řekla Novinkám Jindřiška Drozenová, která je vedoucí oddělení konzervace sbírek.
Konzervací se myslí nejen vytváření vhodných podmínek, aby materiály vydržely co nejdéle, ale i přímé zásahy, kdy jsou předměty nějakým způsobem poškozené. „Konzervovat se dají všechny materiály. U nás v muzeu máme odborníky hlavně na papír, textil, dřevo, keramiku a kovy. Především tyto materiály jsou v naší výstavě představeny,“ vysvětlila Drozenová.
Konzervovat šaty můžeme i doma
Podle Lucie Radoňové, konzervátorky textilu a usní (zpracovaných kůží), je časově nejnáročnější konzervování šatů. Když nejsou šaty poničené, stačí udržovat stálou teplotu a vlhkost. Když jsou ale poničené, nastávají hodiny titěrné práce.
„V takovém případě je v podstatě rozrušena struktura textilu. My vezmeme nový materiál, který adekvátně dobarvíme, aby měl správnou barevnost, a potom ho jemnou tenkou hedvábnou nití prošíváme, čímž podpoříme textil, který je poškozený, aby byl soudržný, aby držel pohromadě,“ popsala Novinkám proces konzervace.
Pro udržení by se šaty měly vyvarovat jak přímému slunci, tak velkým výkyvům teplot, například když jsou uloženy na půdě. „Hodně lidí mívá věci například po babičce na půdě, kde je v létě teplo, v zimě tam mrzne. Velké výkyvy teplot tomu hodně škodí,“ dodala. Když jsou pak šaty dobře skladované, mohou je i za dalších padesát let nosit naše vnoučata a pravnoučata.
Čím menší střepy, tím snazší lepení
U keramiky připomíná konzervátorská práce často skládání puzzle. „Dostanete pytlíky, ve kterých je spousta všelijakých střepů, je mezi tím další materiál. Jsou tam kosti, jsou tam mušle, kameny. Může tam být cokoliv dalšího. Může být mezi to zamíchané sklo, mohou tam být různé biologické zbytky. Tohle všechno musíme roztřídit. Vybrat z toho střepy, které pasují k sobě, tedy najít materiál, který je shodný, a najít spojení mezi tím materiálem,“ popsala Novinkám náplň své práce konzervátorka Lenka Kutmanová, jejíž hlavní specializací je keramika, porcelán a sklo.
Konzervátoři keramiky skládají střepy jako puzzle.
Zvláštností keramiky je, že není pevným materiálem, ale stále pracuje. „Nejhorší je, kdy se vám rozbije porcelán, když se rozbije talíř nebo mistička na dvě půlky a každá půlka je jinak veliká, tak mají jiné pnutí a každá půlka se vám jinak otevře a nepasuje to. Čím více střepů, tím je to lepší na slepení,“ přiblížila.
Nejedná se však jen o opětovné skládání a lepení nádob. Množstvím přístrojů, které mají konzervátoři k dispozici, se vyrovnají kdejaké laboratoři. „Máme tu mikroskopii, rentgen, spektroskopii. V případě mikroskopie dokážeme například zjistit, jak rozsáhlá jsou poškození glazury. Jak rozsáhlá jsou poškození v předmětu, jako praskliny a podobně, zjistíme na rentgenu,“ popisuje některé z přístrojů a jejich využití Kutmanová.
V případě čerstvých archeologických nálezů musí dojít i k čištění. „Vždy se začíná tou nejjednodušší metodou, to znamená destilovanou vodou, která už dokáže do sebe vtáhnout něco sama. Poté se přidávají další chemické prostředky,“ dodala Kutmanová. Běžné je i mechanické čištění, například ultrazvukem.
Když část papíru chybí, doleje se
Při konzervování papíru je víc než stáří důležité to, z jakého materiálu byl vyroben. Starší papíry, které se dělaly ručně, totiž vydrží mnohem více než ty současné, které se už od 19. století vyrábějí strojově.
Ručně vyráběný papír vydrží víc než papír vyráběný dnes.
Při samotné konzervaci papírů se musí vzít v potaz mnoho faktorů. Například zda nebyl napaden plísní, či zda se v papíře nenachází kyselé látky vznikající stárnutím a poškozující papír .
Až poté může dojít k čištění, které je buď suché, nebo mokré. „Většinou se papír čistí takzvanými suchými metodami, to se provádí štětci, gumou a podobně,“ vysvětlila pro Novinky konzervátorka Lucie Živná. Pokud to papír, a hlavně barva na něm dovoluje, koupe se následně v destilované vodě.
K lepení dochází i při konzervování papíru. V případě trhlin se podlepuje takzvaným japonským papírem, který je velmi tenký a v případě, kdy chybí část papírové hmoty, dolévá se tam nová papírovina. „Jsou to celulózová vlákna, která se udělají do granulek a potom se rozmixují ve vodě s nějakým klížidlem a tím se dá papír dolít,“ přiblížila Živná.
Restaurování jedné knihy může v závislosti na poškození trvat i několik měsíců. „Jsou tam dlouhé technické pauzy. Pokud se papír koupe a pak se suší v lisu, tak to trvá pár dní. Je to docela pracné,“ dodala Živná.
Výstava Konzervovaná minulost Muzea hlavního města Prahy poběží v prostorách Domu U Zlatého prstenu na pražském Starém městě až do 21. října. Otevřeno je denně kromě pondělí od 9 do 20 hodin.