V roce 2017 naši soustavu navštívili mimozemšťané, tvrdí harvardský fyzik

Těleso nazvané Oumuamua (v havajštině to znamená průzkumník, významově má však blízko i k českému poslovi) bylo poprvé spatřeno havajskou observatoří 19. října roku 2017.

Objekt byl tehdy ve vzdálenosti kolem 33 milionů kilometrů od Země a byl na cestě ze sluneční soustavy. Tu opustí někdy kolem roku 2034, pokud tedy nepočítáme Oortův oblak na okraji soustavy.

Většina vědců odhaduje, že se jedná o asteroid či kometu, existuje ale několik odborníků, kteří prosazují hypotézu o umělém původu objektu. A jde i o respektovaná jména.

Asi nejznámějším propagátorem této divoké teorie je teoretický fyzik Avi Loeb, který se zaměřuje na astrofyziku a kosmologii. Až do roku 2020 byl šéfem harvardského oddělení astronomie, je zakladatelem Black Hole Iniciative (interdisciplinární program pro výzkum černých děr, kterého se účastnil i Stephen Hawking) a ředitelem Institutu teorie a výpočetní techniky při Harvard-Smithsonovském centru pro astrofyziku.

Už v roce 2017 poprvé vyslovil hypotézu o umělém původu tělesa, kterou následně podpořil v letech 2018 a 2019 vědeckými články, kde popsal šest anomálií tělesa Oumuamua, které jeho teorii podporují. V letos vydané knize Extraterrestial: The First Sign of Intelligent Life Beyond Earth (Mimozemský: První známka inteligentního života mimo Zemi).

Protože nebyl u objektu pozorován žádný ohon jako u komet, vědci se nejprve přikláněli k teorii, že jde o asteroid. Jenže následně se podařilo zjistit, že se Oumuamua pohybuje při průletu kolem Slunce rychleji, než je u asteroidů běžné.

Ohon u komet vzniká uvolňováním plynu a prachu. Právě toto uvolňování působením slunečního větru dodává kometám větší rychlost. Nyní se vědci domnívají, že se Oumuamua skládá z hmoty, jejíž uvolňování nemusí být pozorovatelné. Žádná z teorií však nebyla uspokojivě podpořena důkazy.

„Všechny tyto teorie zahrnují něco, co jsme ještě nikdy předtím neviděli,“ uvádí Loeb. „Pokud je to směr, kterým se vydáváme, tak proč nepočítat s umělým původem?“ ptá se.

Zrychlení tělesa vysvětluje existencí solární plachty. Princip slunečních plachetnic, kdy sondy či lodě využívají ke zrychlení slunečního větru (proud částic vyvržených ze slunce, který má rychlost kolem 450 kilometrů za sekundu), jenž se opírá do obrovských plachet, poprvé zmínil A. C. Clarke a otestovalo ho již několik vesmírných agentur.

Loeb argumentuje rovněž tím, že objekt Oumuamua nebyl nikdy vyfotografován z blízka. Vše to, co víme o jeho podobě – tedy že se předpokládá, že jde o těleso doutníkového tvaru o délce několika stovek metrů –, vychází z nepřímých pozorování a propočtů.

Ty mohou ukazovat nejen na doutníkový tvar, ale podle Loeba i na tvar velice tenkého disku s obrovským průměrem. A co jiného by to mohlo být než solární plachta? říká Loeb.

Dalším argumentem pro umělý původ „vesmírného posla“ má být jeho klidová poloha ve vztahu k ostatním hvězdám při vstupu do sluneční soustavy. Vypadá to, uvádí Loeb, že z pohledu samotného tělesa, Oumuamua „nevlétl“ do sluneční soustavy, ale byl na místě, než soustava „vrazila“ do něj.

„Možná byl Oumuamua něco jako bóje čekající v rozpínajícím se vesmíru,“ popouští Loeb uzdu fantazii. Mohla by to podle něj být sonda čekající, až bude spuštěna hvězdným systémem.

Loebovi oponenti právě tento druh uvažování kritizují. Astrofyzik Ethan Siegel nazval Loeba v magazínu Forbes „kdysi uznávaným vědcem“, který se svou teorií neuspěl u vědecké obce, a tak se nyní podbízí veřejnosti.

Loeb pro změnu akademickou obec obviňuje z „kultury šikanování“, kterým vědecká komunita trestá každého, kdo nabídne neortodoxní řešení. Přirovnává se při tom ke Galileovi.

Zatímco teoretická fyzika hledá temnou hmotu nebo jiné vesmíry, pátrání po mimozemském životě by dávalo mnohem větší smysl, tvrdí Loeb a horuje za vytvoření nového oboru – vesmírné archeologie.

„Pokud najdeme důkaz technologií, které se vyvíjely miliony let, můžeme se k těmto věcem dostat zkratkou a využít je na Zemi. Takový nález by nám navíc dodal pocit, že všichni jako lidstvo vlastně kopeme za jeden tým, a pomohl by nám se vypořádat s takovými hrozbami, jako je změna klimatu či nukleární konflikt,“ uvedl Loeb.

Vysvětlení o přirozeném původu tělesa, která nepřepokládají existenci nesmírně vyspělé civilizace, bývají ovšem jednodušší – a také se později zpravidla ukazují jako skutečná.

Oumuamua zatím míří pryč z naší soustavy směrem k souhvězdí Pegase.

Iniciativa pro mezihvězdné studie se zabývá vytvořeními misí k objektu, které by měly zabrat maximálně 5 až 25 let. Cílem je dostat se k objektu Oumuamua dřív, než bude v takové vzdálenosti, že od něj nebude možné posílat relevantní vědecká data. Pokud se to podaří, možná se v příštích desetiletích dočkáme i skutečného obrázku.