V deníku popsal Velký londýnský mor, některé věci se nemění

Samuel Pepys (1633-1703) byl anglický úředník a politik – stál v čele britského námořnictva a byl rovněž poslancem britského parlamentu. Tím nejcennějším, co po sobě zanechal, je však jeho deník, který si vedl v letech 1660 až 1669. Poprvé byl deník vydán v 19. století a stal se jedním z nejcennějších pramenů z období Restaurace Stuartovců.

Pepys byl očitým svědkem druhé anglo-nizozemské války v roce 1667 i velkého požáru Londýna o rok dříve. V dnešní době je zajímavé zachycení morové epidemie, která kosila londýnské obyvatele v letech 1665 až 1666.

Jedna z posledních velkých epidemií pravého moru v Evropě si v tehdy půlmilionovém městě vyžádala odhadem 100 tisíc obětí. Během vrcholu epidemie ve městě umíralo 7000 lidí týdně a nákazu definitivně zastavil až již zmiňovaný požár, který zničil velkou část londýnského City.

Doba se od té doby změnila takřka ve všem, přesto se dá vyčíst z Pepysových řádků, že, zejména pokud jde o strach z neznámého, lidé se příliš nemění. O zápiscích, které si o moru Pepys poznamenal, nyní napsal server The Conversation.

První známky moru se v Londýně objevily v chudinské čtvrti za městskými hradbami na sklonku roku 1664. Nikdo tehdy netušil a ani nemohl tušit, že jde o počáteční projev epidemie. Poprvé se o morové ráně zmínil Pepys 30. dubna následujícího roku. To už se mor rozšířil do města.

„Ve městě je obrovský strach z nákazy. Říká se, že už zavřely dva nebo tři domy. Bůh nás všechny ochraňuj,“ napsal Samuel Pepys. Zavření domů znamenalo uzavření domu do karantény. Jeho obyvatelé nemohli vycházet a často byli ponecháni napospas osudu.

Do června se snažil Pepys žít jako normálně, sám si nepovšiml ničeho, co by s morem souviselo. Na začátku června byl však očitým svědkem uzavírání jednoho z domů, kde se nákaza objevila. Ve svém deníku popsal, jak byl dům „označen červeným křížem a na dveře napsáno ‚Bože, smiluj se nad námi‘“.

Od té doby se Pepyse zmocnil vcelku logický strach. S tím, jak se nákaza šířila, objevují se zmínky o moru v jeho zápiscích čím dál tím častěji. Tehdejší názor vědy byl takový, že za mor může „špatný vzduch“, neboli miasma. Jelikož Pepys dal na názor vědy, začal kouřit dýmku a žvýkat tabák, aby zápach, který mohl být dle doktorů příznakem nemoci, odstranil.

„Byl jsem přinucen zakoupit roličky tabáku, který jsem čuchal a žvýkal, což rozptýlilo mé obavy,“ uvedl Pepys. A stejně jako kdysi, i dnes často utíkáme k prostředkům, které nejsou účinné, ovšem přinesou nám tolik potřebný klid.

V půlce července obdržel od jedné zámožné lady láhev „morové vody“, která obsahovala výtah z bylinek, jež měly proti moru ochránit. Sám si však nebyl jistý účinkem, v kavárně se účastnil debaty o efektivitě těchto přípravků. „Mor roste v tomto městě a stejně tak přípravky proti němu. Někteří říkají jednu věc, jiní zas druhou,“ stěžoval si na různé přístupy a rady lékařů.

Pepys rovněž dbal na svůj psychický stav. V souladu s tehdejším názorem vědy, která tvrdila, že nemoci mají základ v poměru čtyř základních tekutin, se snažil, aby příliš nepodléhal depresím a melancholii. Postupně však přicházely zprávy o úmrtí jeho společníků a přátel. „Ty mě přivedly do velkých obav z melancholie... Ale snažím se zahánět chmury, jak se dá,“ uvedl Pepys.

Další společným prvkem tehdejších Londýňanů a dnešními lidmi byla obava z toho, na jakou vzdálenost se nemoc přenáší. Jak blízko je moc blízko? Jak se vyhnout infekci a zároveň udržet své milované v bezpečí? Co když někdo začne doma trpět kašlem? Paranoia v tehdejší Británii rostla rychleji než počet nakažených.

Na konci července jednoho z Pepysových sloužících jménem Will začala bolet hlava. V obavách, že by mohl být jeho dům poslán do karantény a na dveře namalován červený kříž, Pepys zalarmoval ostatní sloužící, aby Willa dostali z domu co nejrychleji. Následující den se ukázalo, že Willa opravdu jen pobolívala hlava a mohl se vrátit.

Sám Pepys přitom poznal i strach z té druhé strany. Když kvůli svým povinnostem musel mimo Londýn, obyvatelé ostatních měst na něj hleděli s odporem. „Báli se tolik, že bychom k nim mohli přijít blíž, až mě to znepokojilo,“ poznamenal si do deníku.

V srpnu léta páně 1665 Pepys popsal svou pěší cestu do Greenwiche. „Na cestě viděl jsem rakev s nebožtíkem zemřelým na mor ležící v poli. Byla vynesena z domu minulou noc a farnost neposlala nikoho, kdo by tělo pohřbil. Pouze stanovila hlídku, která měla hlídat dnem i nocí, aby těmito místy nikdo tam a zpět nechodil.“ popsal Pepys.

„Což je věc nejvýše krutá,“ dodal Pepys, kterého rozhořčilo, že se k tělu nemůže přiblížit ani rodina zemřelého, aby svého nejbližšího řádně pohřbila. „Tahle nemoc nás dělá krutějšími jednoho k druhému, než kdybychom byli psy,“ poznamenal dále amatérský kronikář své doby.

V polovině srpna sepsal Pepys pro jistotu svou závěť. „Tak budu, doufám, v lepším stavu ducha, kdyby se Pán rozhodl mě v těchto nemocných časech povolat k sobě,“ napsal Pepys. Později popisoval liduprázdné ulice, a ty lidi, které potkal, popisoval jako „lidi, kteří chodí, jako by už tento svět opustili“.

Stejně jako lidé dnes, i Pepys tehdy přistupoval k rizikům různě. Na počátku září přestal nosit paruku kterou si koupil nedaleko jednoho z ohnisek nákazy. Ve svém deníku přemýšlel, zda i ostatní přestali nosit paruky, protože mohly být vyrobeny z vlasů obětí moru.

V říjnu však neváhal navštívit milenku, což se pojilo s riziky více než velkými. „Nedaleko i v sousedství po každé straně jejího domu je mor. To jsem však nebral v potaz než to, že udělal jsem to, co jsem mohl udělat jen s ní,“ popsal své potřeby Pepys.

Zejména zpočátku nákazy lidé příliš nedbali bezpečnostních opatření, britské národní archivy ukazují, že král Karel II. se rozhodl potrestat ty, kteří mazali kříže ze svých domů a strhávali papíry s informacemi o tom, že byl jejich dům zavřen, aby „volně mohli chodit po ulicích spolu s ostatními“. Porušování karantény tedy opravdu není nic nového pod sluncem.

Stejně jako dnes, i tehdy lidé hledali viníka zodpovědného za jejich utrpení. Dnes se oči dívají hlavně k Číně (v případně konspiračních teoretiků i k USA), tehdy lidé vinili Holanďany, s nimiž se už podruhé ocitli ve válce. Z Nizozemska se mor do Británie mor opravdu dostat mohl. Zemi s bohatými velkými přístavy sužoval permanentně od roku 1599, v letech 1663 až 1664 zemřelo v Amsterdamu na mor přes 50 tisíc lidí.

A zatímco Londýňané vinili Holanďany, v ostatních městech vinili Londýňany. Když se následujícího roku právě kvůli nákaze odstěhoval s rodinou do letního sídla v nedalekém Woolwichi (dnes část Londýna) na břehu Temže, musel se Pepys dokonce přinutit ke lži. „Byl jsem nucen říct, že jsem ve Woolwichi žil celou tu dobu,“ uvedl. „Místní,“ vysvětloval v deníku Pepys, „se bojí čehokoliv, co přijde z Londýna, nebo kohokoliv, kdo tam nedávno byl.“

Pepys morovou ránu přežil. Ohnivou krutou tečku za epidemií napsal požár, který vypukl v září roku 1666. Zanechal však na 70 tisíc Londýňanů bez přístřeší a bez majetku. Vypukly nepokoje, probíhala válka s Nizozemskem, časy byly daleko od idylických. Pepys se do Londýna vrátil v roce 1667, ještě dva roky poté si vedl deník, který je důležitým svědectvím těchto pohnutých časů Londýna.

Dva roky jeho zápisků během morové epidemie nám ukazuje, že pokud jde o neznámou nemoc, v některých věcech se od našich předků v podstatě nelišíme.