Unikátní sbírka motýlů nestála život ani jednoho

Autorem je všeuměl Milan Ovárka pocházející z polosamoty u vesnice, jež se nachází na pomezí Vysočiny a jižních Čech. „Já nejsem nic,“ směje se dotazu na občanskou profesi.

Svérázný muž, jenž má odkroucených už sedm křížků, od malička sbíral brouky a toužil po vysokoškolském studiu s entomologickým zaměřením. To se mu nepoštěstilo, stěžovat si ale odmítá. Ze všech profesí, kterými nedostudovaný přírodovědec samouk prošel, si jeho tvořivý duch odnesl důležité poznatky i zkušenosti.

Když skončil čas nesvobody, opustil poslední špatně placené místo a začal se živit tím, co ho bavilo – řezbářstvím, malováním a architekturou zahrad. Všechno podložené hlubokou znalostí přírody.

„Maloval jsem od malička. Když mi byl rok, maminka onemocněla tuberkulózou a během její dlouhé hospitalizace mě měla na starosti babička. Měli hospodu, a tak se měli co ohánět. Aby ode mě měli pokoj, dali mi pastelky a omalovánky,“ lakonicky popsal svou cestu k řemeslně poctivému výtvarnému umění.

Probuzený talent se nenechal odradit překážkami. „Ještě před dvacítkou jsem se oženil. Tehdy jsem namaloval pár obrazů a hned se prodaly, tak jsem oficiálně požádal o možnost přivydělávat si a platit z toho daně. To mi ale režim nedovolil, byl jsem mu trnem v oku,“ připomněl poměry za komunistického režimu.

Záhy po sametové revoluci odešel na volnou nohu, což inicioval jeho kamarád řezbář. Výtvarník s obrovským přehledem o přírodě mu kreslil návrhy na výrobu ptáčků. A záhy se pak do řezbařiny pustil sám, čímž probudil k životu další složku svého až neuvěřitelného potenciálu.

„Ať děláte, co děláte, musíte to mít v hlavě. Kdo neumí namalovat obličej nebo reálnou krajinu, není malíř. Se sochařinou je to stejné. Musíte mít představivost,“ dokládá na výsledcích rozsáhlé tvorby.

Motýli do ní přilétli jakoby náhodou. „Sbírával jsem brouky, motýly nikdy. Jsou křehcí a špatně se zpracovávají. I brouky už jsem pak jen fotil, hmyzu je čím dál méně,“ vrátil se Milan Odvárka o několik let zpět.

Tehdy si usmyslel, že se k entomologické vášni v přehledných vitrínách vrátí – ale už bez újmy na jediném hmyzím životě.

„První pokus byl asi babočka paví oko. Dělal jsem ho celý den, a ještě jsem ho zmařil,“ rozesmál se.

K precizním výrobkům mu pomohly jak kvalitní nástroje, tak i štos odborných přírodovědných knih. „Musíte vědět, jakou má motýl stavbu těla, seznámit se s detaily. Navíc je třeba znát strukturu dřeva, jak jdou léta, jinak to neuděláte,“ zmínil kumštýř.

Počet dodnes vyrobených motýlů, od půlcentimetrových vakonošů po obří martináče, odhaduje na pět tisíc.

Nebýt majitele Hospodářského dvora Bohuslavice Jiřího Kováře, zmizela by další část Odvárkovy práce v soukromých interiérech, podobně jako většina jeho obrazů.

„Pan majitel je vášnivý ornitolog a od výstavby nového objektu, jehož fasáda slouží jako ptačí velkoměsto, se zaměstnával myšlenkou na věrné kopie ptáčků také pro interiér. Hledal někoho, kdo by byl schopen je vytvořit. Tak se dostal k panu Odvárkovi,“ popsala šťastné prolnutí cest ředitelka bohuslavického areálu Marie Brunnerová.