U lachtanů se nezahálí. Šelmy trénují i třikrát denně

Jakub Mezei se tučňákům a lachtanům věnuje už jedenáct let. V celém pavilonu pracují čtyři ošetřovatelé, kteří přicházejí každé ráno v sedm hodin. Na starost mají sedm lachtanů a devětadvacet tučňáků. Po první kontrole, zda jsou všichni v pořádku, nechají lachtany v zázemí, kde mají slanou vodu, která jim pomáhá proti zákalům očí ze sluníčka. Zákaly se jim prý v zajetí tvoří často.

Když se lachtani cákají ve slané vodě, ošetřovatelé připravují ryby na celý den do kyblíků. „Pak s nimi jdeme na chvilku, tak na patnáct minut, cvičit. Tak krátce proto, aby toho na ně nebylo moc a hlavně dokud mají hlad. Jakmile se nasytí, tak už jsme jim šumák,“ směje se Mezei s tím, že v devět hodin teprve začínají galeje. To je doba, kdy se zoologická zahrada otevírá, tudíž savci musí ven, aby je návštěvníci viděli. V tu chvíli berou chovatelé do rukou kartáče a drátěnky. „To jdeme čistit expozici tučňáků, což je docela makačka. Čistíme ji třikrát denně, nezáleží na tom, jaké je počasí nebo jestli jsou Vánoce, tučňáci musí být v čistotě,“ vysvětluje Jakub.

V deset hodin mají lachtani další trénink. V jedenáct hodin běží některý z ošetřovatelů na komentovanou prohlídku tučňáků. Po zaslouženém obědě se lachtani chystají na odpolední vystoupení, která začínají v 13.30, s výjimkou pátku, kdy se jim čistí bazén. Vystoupení trvá kolem dvaceti třiceti minut. Ti ošetřovatelé, kteří se neúčastní vystoupení, připravují ryby na odpoledne. Po vystoupení se ještě trénují nové věci v zázemí.

„Do toho všeho je ale ten kolorit uklízení u tučňáků, jejich krmení, příprava ryb, uklízení, vytírání. Je to takový koloběh,“ usmívá se Jakub Mezei a dodává, že lachtani mají tyhle tréninky rádi. Navíc v pražské zoo razí tu teorii, že je to všechno bráno jako hra. Pokud se lachtanovi cvičit nechce, necvičí. O svou porci ryb nikdy nepřijde.

Stejně jako lidé i lachtani a tučňáci mají mlsné jazýčky. Každý den spořádají na 25 kilogramů ryb. „Dneska budou mít šproty, huňáčky, sledě a taky makrely. To jim nastříháme, aby s námi vydrželi déle cvičit a hned se nezasytili. Tučňákům je dáváme vcelku. Jsou to hlavně mořské ryby. Sladkovodní vůbec nedostávají, protože ploutvonožci nejsou schopní rozložit kostru sladkovodních ryb,“ vysvětlil Jakub a dodal, že ne každý má rád tu samou rybu. Některý má rád jen hlavy, jiný tělo, další si raději pochutná na chobotnici. Specifické chutě si ošetřovatelé musejí pamatovat jak u lachtanů, tak i u tučňáků.

V pražské zoo chovají lachtany jihoafrické. „Kápo“ sedmičlenného týmu je největší lachtan Meloun, pak samička Bára, která do zoo přišla v roce 1991 z volné přírody. Lachtaní samička Abeba se v Zoo Praha narodila v roce 2003, je to mládě Báry. Menší lachtaní samička se jmenuje Ronja, narodila se v německém Rostocku a do Prahy přišla loni na podzim. Do lachtaní rodinky patří ještě Julie a lachtaní mládě, které se narodilo v květnu a jméno teprve dostane. „Ve čtvrtek 28. září proběhne tady v zoologické zahradě křest,“ připomněl ošetřovatel.

Ke skupině v průběhu podzimu přibude dvouletá samička Daisy, která do Prahy přišla z dánské zoo a nyní je po cestě v zázemí a v karanténě, jak vyžadují veterinární předpisy.

Jakub i ostatní ošetřovatelé používají při komunikaci s lachtany píšťalku. Na tu jsou totiž tyto šelmy zvyklé odjakživa. Vědí, že když na nějaký povel zareagují správně, ošetřovatel zapíská a hned hodí rybu.

Lachtani patří mezi nejoblíbenější zvířata pražské zoo, a tak není divu, že o zážitkový program v podobě setkání s těmito šelmami je obrovský zájem. Přesto stojí za to si počkat a s Melounem a jeho rodinou se seznámit osobně a zblízka. Vždyť kdo by nechtěl dostat na rozloučenou lachtaní polibek?