Článek
Během posledních několika dekád zažil filmový průmysl neuvěřitelný pokrok. To, co před čtyřiceti lety trvalo hodiny, lze dnes zvládnout několika kliknutími na počítači. Obě éry filmových triků ale mají podle Masníka něco do sebe, a přestože by dnes na triky „po staru“ už asi neměl nervy, na klasickou tvorbu vzpomíná rád.
„U klasického filmu to bylo jiné. Nejenže tam trikový specialista výrobu nějakým způsobem hlídal a řídil, ale vlastně i sám zpracovával. Bylo potřeba umět fotografovat, vyznat se v kameře, umět nějakým způsobem malovat, pracovat s modely, animovat. Profesí bylo sloučeno poměrně hodně a na základě toho vlastně člověk tu práci dělal,“ říká Masník, který během posledních let spolupracoval na takových filmech jako Hořící keř, Přes kosti mrtvol nebo Milada o Miladě Horákové.
Při tvorbě nejrůznějších triků jako například u chaloupky na muří noze, létání, hradu na kopci, který je ve skutečnosti pouze namalovaný, nebo natáčení s modely pomocí perspektivy byla tehdy klíčová především příprava.
Dnes je při natáčení výsledek scén i triků možný ihned zhlédnout a ohodnotit, dříve se podle Masníka muselo čekat i několik dní na projekci na plátně, zda daný dlouho připravovaný trik vůbec vyšel. „Bylo to ohromně dobrodružné, napínavé a fakt je, že když to vyšlo, tak pak ta radost byla velká,“ vzpomíná s úsměvem.
Létající Lábus a „zmatená“ Bohdalová
Vytváření triků v rámci tehdejších technologií ale nebylo snadné ani pro některé herce. Třeba Jiří Lábus byl nucen viset za ocelová lanka z jeřábu a létat podél lesa. V jiné scéně zase visel na lopatě v pětimetrové výšce.
„Točili jsme v trikovém studiu na Barrandově, vzadu bylo plátno, já byl na takzvané lopatě, která trčela z toho plátna. K té mě přivázali, pode mnou byla pětimetrová díra, nahoře na lampě byli loutkoherci, kteří tam vodili nějaké ptáčky seshora, do toho na mě foukal propeler. Měl jsem letět, být šťastný a usmívat se. Z projekce pustili na plátno krajinu natočenou z letadla a já s čarodějnicí, s paní Černou, létal nad krajinou v nádherném pocitu štěstí a blaženosti, když pode mnou byla pětimetrová díra. I chudák pan Sovák v té lopatě musel být. Byl už ve starším věku, tak toho jsem opravdu litoval,“ zavzpomínal na natáčení pro Novinky Lábus a hned dodal další příhodu z létajícího natáčení, kdy byl přivázaný na třech ocelových lankách, které táhl jeřáb. Ta lanka ve finále byla na záběru vidět, takže se celá scéna musela o týden později přetáčet znovu.
Přestože současné vymoženosti digitální tvorby nabízejí prakticky nekonečné možnosti a jsou mnohem snazší, mohou podle Masníka ubírat na autentičnosti.
„Hercům se dobře hrálo, protože pracovali v nějakém reálném prostředí. V současné době se hodně projektů točí v ateliérech, kde je modré nebo zelené pozadí a herec chudák tam prostě bloudí. Já si vzpomínám, když se začala točit druhá Saxana, kdy paní Bohdalová bloudila zeleným ateliérem a Vašek Vorlíček říkal: ‚No, tady vezmeš tu knihu‘, a ona říkala: ‚Jakou knihu, z čeho?‘ ‚No to je taková... tady bude knihovna a v té bude kniha, a to je taková zelená krabička...‘ ‚A proč tam není kniha a proč tam není knihovna?‘ ptala se. Odstavení od reality je problém nejen pro starší herce,“ dodává Masník.