Článek
"Je to vzrušující sledovat dvě různé části povrchu Titanu a srovnávat," komentoval kombinované radarové a optické snímky z výšky 1577 km Jonathan Lunin z Laboratoře tryskového pohonu (JPL-NASA) v Pasadeně. "Vidíte velmi podobné útvary, ale i zatím nepochopitelné rozdílnosti," dodal.
Mnohakilometrové rovnoběžné útvary, jež pracovníci JPL překřtili na kočičí škrábance, připomínají písečné duny naváté větrem. Problém spočívá v tom, že mohutné vichry o rychlosti přes 450 km/h, jež by je mohly navát, na Titanu sice jsou, ale vysoko v atmosféře, zatímco při povrchu vítr potřebné síly nedosahuje, jak ukázala měření při sestupu modulu Huygens.
Záhada obřího kráteru
Záhadou je i existence kráteru o průměru 440 kilometrů. Povrch Titanu je totiž v důsledku existence atmosféry přetvářen, takže v případě, že by šlo o následek impaktu (dopadu asteroidu), muselo by ke srážce dojít nedávno. Druhou - ještě více vzrušující - možností je vulkanický původ útvaru.
Dráha sondy Cassini vedla po průletu kolem Titanu k dalšímu měsíci Saturnu, k miniaturnímu Enceladu. Ten sonda snímkovala dokonce jen z výšky 1180 kilometrů. Enceladus je jedním z nejreflexnějších těles Sluneční soustavy: jeho povrch odráží světlo vzdáleného Slunce podobně, jako kdyby byl pokryt čerstvě napadaným sněhem.
Cassini studoval polární záři
Přístroje pro sledování rádiových a plazmových vln na Cassini rovněž pomohly k částečnému objasnění nezvyklých vlastností záře nad oběma póly Saturnu, do jejíhož pozorování je zapojen i dosluhující orbitální teleskop Hubble.
Zář vzniká nárazy elektricky nabitých částic solárního větru do molekul atmosféry, což platí na Saturnu stejně jako na Zemi. Na Zemi ale tato polární záře dosahuje maximální intenzity v trvání desítek sekund až několika minut, zatímco nad póly Saturnu vládne i několik dní.
"Cassini zjistil, že polární záře se někdy pevně drží rotace planety, zatímco Hubble ukázal, že se může nad otáčející se planetou i zastavit," uvedla Michele Doughertyová z britské Imperial College, šéfka magnetometrického programu sondy. "Překvapujícím závěrem je fakt, že elektromagnetismus solárního větru zřejmě na chování polární záře nemá tak zásadní vliv, jak jsme dosud předpokládali."
Modré nebe jako na Zemi
Dalším nečekaným objevem sondy je barva nebe nad severní polokoulí Saturnu, jež je stejně modré jako na Zemi. "Překvapilo to i nás. V pozemských teleskopech má totiž Saturn žlutavou barvu," řekl Bob West z JPL.
Husté mraky v saturnské atmosféře odrážejí sluneční světlo ven do vesmíru, což planetě propůjčuje žlutavý nádech. Na severní polokouli však poklesly až do hlubokých vrstev atmosféry, takže nad nimi září jasné nebe v syté modři.
Modrá část světelného spektra se v kyslíko-dusíkové atmosféře Země stejně jako vodíko-metanové atmosféře Saturnu šíří lépe než jiné barvy, a proto nebe září modře. Na jihu planety však z neznámých důvodů mračna vyplňují celou výšku atmosféry a nebeský blankyt tam není.
